​Ta je známá svým tvůrčím duchem a alternativním přístupem nejen k snowboardingu ale životu celkově - postavila si dům z hlíny a různorodého materiálu, co se válel po okolí, distancovala se od závodní kariéry, pořádá environmentálně laděné snowboardové i skateboardové akce, sází stromy, pěstuje bylinky, chová slepice. Je amabasadorkou jedné z nejekologičtějších snowboardových značek Arbor a tvoří důležitý článek neziskové organizace Protect Our Winters Canada. Nijak se netají s tím, že si ráda od snowboardingu odpočine. Třeba surfováním za svým domkem na západním pobřeží ostrova Vancouver. A právě o obdobích plných adrenalinu a období naprostého klidu a pohody Roy povídá v krátkém videu. Marie France Roy je jednou z nejuznávanějších freeriderek a díky tomu může šířit osvětu o problémech planety, na kterých ji tolik záleží. Sice se zatím neuplatnila na pracovní pozici v ekologii, kterou vystudovala, díky své úspěšné snowboardové kariéře, sebevědomí a schopnosti vnímat svět kolem sebe však pro životní prostředí dělá opravdu hodně. I tak může vypadat cesta výborných atletů a sportovců. ​

foto: zdroj

​Hned třetí titulek za bombardováním v Pásmu Gazy hlásá: "Kamera zachytila, jak silný vítr mrštil s umývači oken v Číně o mrakodrap." Pochopitelně nechybí video, na které upozorňuje červený odkaz. Stačí jen zmáčknou. Můj žaludek se pokusil o kotrmelec. Co mi má tato zpráva přinést? Po váhavém rozkliknutí titulku se na stránce automaticky spouští video, které se zrychleným tepem ihned vypínám. Ponořím se do hluboké četby čtyř odstavců o dvou větách.  

Vyvrcholením celého textu bylo právě video určené divákům lačnícím po nějaké šimravé senzaci. Není nad to se v 7:30 ráno podívat, jak s někým vítr mrští o mrakodrap a ukončí jeho život. Autorovi článku nestálo ani za to nalézt pro zemřelé uctivější označení než "umývači oken". Měli svůj život, možná děti, partnerky nebo partnery (abych nezapomněla). Zatímco čtenáři novinek si pouští video stále dokola a přispívají k článku duchaplnými komentáři, pozůstalí někde tam daleko v Číně se teď musí srovnat se ztrátou manžela, otce nebo syna. Plánují pohřeb a budou muset najít novou sílu do života. Poučení z textu si snad můžou odnést alespoň vedoucí staveb. Autor článku mě prostoduchostí svého výtvoru tak rozčílil, že bych s ním nejradši mrštila do kravince symbolizujícího výsledek jeho práce a celé to, pochopopitelně, natočila.

A tak jsem se s porozuměním slitovala nad svým šesnáctiletým já, kdy jsem neochotně poslechla rodiče a přidala se k nim ve sledování večerních zpráv. Lidé házeli na politiky vajíčka a kamera zachytila, jak Paroubkovi stékala z obličeje. Hned jsem se zvedla a šla se psy do lesa. V korunách stromů ještě doznívalo moje nechápavé: "Proč, proč, proč?" Během procházky lesem ale zase všechno začalo dávat smysl a bylo líp. 

A tak to s tím vzděláváním raději nebudu přehánět a zůstanu jen u oblíbených novin a rádia. Tam jsme snad ještě chráněni před novinářským odpadem. 

Mohla bych se vydat po stopách minulosti až do dne mých desátých narozenin, kdy se bílá chlupatá kulička přibatolila do našeho života. Pátrání po tak vzdálených koutech paměti by ale bylo jen plýtváním času. Přece jen je to neuvěřitelných osmnáct let zpátky a struktura mého mozku čím dál více připomíná ementál. Když se hodně snažím, před očima se mi zobrazí stará pneumatika vystlaná oranžovou dekou, ve které se choulí můj nově objevený střed vesmíru. Který už tu noc výhružně vrčel.

Film Psí poslání mi vnukl myšlenku, jestli život s námi náhodou nepředstavoval na Frodí cestě jen jakousi mezistanici. Naše soužití s ním probíhalo přinejmenším zvláštně a „všechny pokousat“ přece jen nepůsobí jako životní náplň někoho, kdo se blíží dosažení nirvány. Třeba se jeho neurotické srdce dál žene ke splnění něčeho velkého nebo za někým jiným.

Frodo byl opravdový hajzlík. Jeden velký otazník mě však pronásleduje dodnes – jaký by byl, kdybych tuhle zakomplexovanou kuličku vychovávala teď? Frodík možná byl ten nejhezčí dárek pro mě, ale byla desetiletá panička výhrou pro něj? Potkáme se oba v pekle nebo budeme spaseni?

Tak trochu doufám, že ten film je kravina. I když se nám společnými silami podařilo Frodí komplikovanou osobnost ještě více zkomplikovat, myslím, že v jiných rodinách by to nedotáhl tak daleko. Když povolím otěže a podívám se na náš společný život méně sebe - terorizujícím úhlem pohledu, napadá mě, jestli náhodou neměl tenhle „obyčejný vořech“ přece jen z pekla štěstí, když mohl prožít svých 17,5 let právě s námi. Nikdy jsem nad ním nezlomila hůl a nakonec ani zbytek rodiny na něj nedal dopustit. Před jeho bolestnými nedostatky a našimi výchovnými neúspěchy jsme se obrnili humorem a udržovali si citový odstup. Arčí plnil roli mazlivého, do prdele lezoucího psa za oba a tím jak Frodovi tak nám vytrhl trn z paty. Přestali jsme mít z jeho strany jakákoliv očekávání a všichni byli šťastní. Sama jsem měla obavy z toho, že Arčího příchod se bude jevit jako velká zrada vůči Frodovi. Nakonec se to ukázalo právě jako úplný opak.  

I kdyby Frodo do pekla patřil, nemám o něj strach. Dokážu si představit jak to se svým bílým hábitem, velkýma hnědýma a zdánlivě milujícíma očima uhraje na anděla. A tam, za nebeskou bránou, pak trůní král Frodimír na hromadě vybraných uzenin s korunou buclatých špekáčků posazenou mezi ušima. Maniakálně rozšířené oči svědčí o jeho triumfu – „Konečně se nemusím dělit s debílkem Arčím!“

Blíží se Vánoce a vzpomínám, jak jsem před rokem trávila s Frodíkem celé svátky. Přece jenom už bylo pouhou otázkou času, kdy nás opustí a chtěla jsem s ním jen tak být. Přesto, když mi v půlce ledna zazvonil telefon, bylo překvapením, že ani Frodo není nesmrtelný. Dlouhé měsíce a roky nás opakovaně přesvědčoval o opaku. Nová Frodí dobrodružství už se odehrávájí někde jinde, ale ta, co jsme prožili spolu, už nám nikdo nevezme. Život s ním se nám všem doslova zaryl pod kůži.

Frodíku Pytlíku bez pytlíku, máme tě rádi 💕🐾

Začneme zostra - Ťuk ťuk ťuk, penny penny penis Bena Cristovao. Varuji vás, ty tři a půl minuty života vám už nikdo nevrátí. Ale jestli jste už dlouho nad něčím neužasli, tak teď máte jedinečnou příležitost.

Po úvodním podrazu se poslušně dostávám k tomu, proč vznikají tyto příspěvky. Snad po předchozím traumatickém zážitku získám zpět vaši důvěru. 

A jedeme dál. Trailer na longboardovou soutěž 360° Paris Longboard Dancing Open 2019 v čele s Giulií Alfeo a Lotfim Lamaali. Na video ze soutěže samotné můžete kouknout tady. Zdá se, že ročník 2020 se nekonal.

Loaded Boards nezklamali videem z čínské longboarďácké komunity. Rider Duo Duo.

Minulou sezónu přivítala Kate Voynova krátkým ale úderným videem. Triky v jejím podání vypadají tak jednoduše, ale zařadit je do svého tréninku je závazek na několik let. Aspoň v mém případě. 

Při jedné ze svých longboardových výpadovek na internetu jsem narazila na kalifornijskou značku surf skatů Hamboards. Kromě v Česku populárních skatů co napodobují short boardy, se Hamboards vyznačují širokou škálou longboardů různých velikostí. Tedy i těch nejdelších, na kterých se dá levitovat podobně jako na vlnách s klasickým surf longboardem. Ach...

Tančení na plácku je nejlepší. Sem tam to chce ale i pořádnou projížďku a k té se hodí znát alespoň nějaké slidy. Takže i když se pídím hlavně po freestylovích videích, tohle slidové rozhodně stojí za shlédnutí. ​Minimálně nakopne. Pokud totiž existuje tolik variant, jako předvádí Gina Mendez a Alex Kubiak, ztrácím argumenty pro to, proč bych nemohla máknout aspoň na pár z nich. 

V návaznosti na předchozí video jsem se od dancingu definitivně přesunula ke sjezdům baskických kopečků v podání Alex (opět) a Laurenta. Na závěr pár střihů z bazénu a pumptracku, prostě radost pohledět.   

Druhý díl Basking in Basque Country je trikovější, bazénový a na konci i surfovatý. A malý gossípek - Alex a Laurent spolu chodí už 8 let, tomu teda říkám soulad zájmů😍

Před slavnostním uzavřením menší vstup do reality. Přece jenom, i když se na tuto sbírku profesionálních videí hezky kouká, můžou být někdy svým způsobem i trochu demotivující. Proto jsem si oblíbila i videa, kde lidé sdílí svůj pokrok za určitě období. To jsou kousky, co mnohem více odpovídají realitě a zanechají ve vás s větší pravděpodobností dojem, že jste něčeho podobného taky schopni. Tady žena pod přezdívkou esterilla10 zdokumentovala svůj surfskatový um, který pěstovala po dobu dvou měsíců od úplné nuly.

A slibovaný závěr - nejnovější dancingová pecka od brazilských Guanabara Boards. Video mělo premiéru začátkem prosince a můžeme se díky němu na chvíli přenést z břečkoidního prosince do prosluněného Ria.

Internet dokáže být někdy pěkná osina v zadku a žrout času, ale konkrétně longboardová videa na Youtube mi slouží jako záchranné lano. Dancingové komunity v Česku se nemůžu dopátrat a jsou proto často mým jediným zdrojem nápadů na triky a motivace. Ty zimní večery, kdy ještě nenapadl sníh a ven by ani psa nevyhnal, jsou skvělou příležitostí jak na internetu bez pocitu viny pátrat po nové inspiraci. Navíc díky těmto příspěvkům můžete ušetřit svůj drahocenný čas a podívat se na výběr toho nejlepšího přímo tady. Tohle byl třetí díl youtubových longboardových příspěvků za uplynulých pár let. Předchozí díly najdete pod následujícími odkazy. Teď už nezbývá než doufat ve sněhovou nadílku a otevřené vleky!

Během čtení jsem se stala svědkem světa ptáků v podobě, v jaké mi ho předtím ještě nikdo neukázal. Jennifer Ackerman zpřístupnila čtivou formou svět ptáků všem, kdo nenalézají to pravé potěšení ve čtení vědeckých článků. V životě bych toho o ptácích tolik nezjistila a tolik se u toho nepobavila, kdyby nevzniklo tohle geniální dílo - vždyť jen rešerše jsou vypsané na více než padesáti stránkách. Kniha napěchovaná informacemi o super ptačích schopnostech ve mě kromě hlubšímu obdivu k nim (a spisovatelce) zanechala také hlubokou stopu pochybností o inteligenci lidské (nebo alespoň té mojí).  Jen kapitola o ptačích migracích (MAPY V HLAVĚ) mluví za vše.

Další knížka je více na odlehčení ale neméně zajímavá! "Směs eseje, reportáže a odborného výkladu s prvky krásné literatury" - mix žánrů mě opravdu bavil. Autor se vydává za svým přítelem a u norského pobřeží společně pátrají po žraloku grónském. To je ale jen dějová linka, kterou doprovází úvahy nad ohrožením oceánů, historické zajímavosti ostrova Engeløya nebo třeba pár slov o vesmíru. V jedné z mých oblíbených pasáží se také vyjadřuje k technologickému pokroku a tomu, jak mizí naše znalost celkových ekologických souvislostí.  Morten A. STRØKSNES prostě krásně píše o moři, vesmíru, lidech, přátelství, zvířatech a vůbec, o všem.

Nabízí různé úhly pohledu na dané problematiky, možnost získat úplně novou perspektivu nebo si zase jednou všechno připomenout, urovnat, přerovnat a aplikovat do našich životů, jak nám to jen naše okolnosti dovolují. 

A nejen, že je svět luk podobně fascinující jako pralesy nebo oceány, ale stejně tak je i ohrožený. Kniha čtivě popisuje historii vzniku luk, proč je musíme chránit, jak je (a jejich obavytele) ohrožujeme a nebo kdo se o ně staral před příchodem ochranářů s křovinořezy a kosou.
​Jan Haft má vlastní louku, kterou se snaží obnovovat a správně obhospodařovat. Sám se tak stává příkladem toho, že bychom se měli starat a zajímat nejen o projekty a organizace, které nám připadají atraktivní, ale také o svoje vlastní zahrady a pozemky. Když se každý bude starat o svůj kousek přírody, svět se začne pomalu ubírat tím správným směrem.
​Autor loukám věnoval i svůj nejnovější film: Louka - Ráj na dosah.  

​K čemu jsou potom získané údaje v praxi?
Díky dlouhodobě sledovaným faktorům dokážeme včas zaznamenat například to, že kvůli měnící se kondici je něco v nepořádku a tím pádem by se tomu měla věnovat pozornost. Třeba změnou krmné dávky. K zachycení vztahu váhy a kondice bychom také chtěli vymyslet vhodný kondiční index, ze kterého by šla zpětně spočítat váha jedince. Mohlo by to být přínosné pro ty zoologické zahrady, které nemají váhu. To je totiž často velmi finančně a také organizačně nákladné. Ještě ale nevíme, jestli se nám to podaří.

​Jaký je tvůj názor na chov žiraf v zoologických zahradách a můžou výsledky tvé práce nějakým způsobem pomoci i těm ve volné přírodě?
Žirafám se v péči člověka daří a rozmnožují se velice úspěšně. Ale reintrodukce do volné přírody je podle mě zanedbatelná. Žirafy v zoo plní roli spíše edukační, jsou to lákadla pro návštěvníky. Také je můžeme pozorovat, zkoumat jejich chování a ekologii a tím pomoci jejich příbuzným ve volné přírodě. Moje práce žirafám ve volné přírodě spíše nepomůže, primárně se zaměřuje na zlepšení jejich chovu.

Popsala bys, jak probíhá sběr dat k tvojí práci?
Probíhá dvojím způsobem. Buď mi data chovatelé pošlou anebo se vážení účastním. V Zoo Praha jsem pravidelně navštěvovala proces vážení a data si přímo zapisovala a také zaznamenávala kondici jedinců podle bodového systému, který je navržen přímo pro žirafy.
Boduje se na základě vizuálního pozorování určitých tělesných oblasti a poté se celkový tělesný dojem přiřadí do správné kategorie (1-8), kde 1 se přiřazuje k vychrtlým jedincům a 8 k obézním. Obézní žirafu jsem nikdy neviděla, ani jsem neviděla, že by někdo jiný hodnotil číslem 8. Spíše se stává, že je některý z jedinců podvyživený.

Kromě práce v zoo jsi poznávala novou zemi. Jak jsi trávila volný čas v Holandsku, stihla jsi i něco procestovat?
Jezdila jsem hodně na kole, překvapivě (směje se). Emmen leží u hranic s Německem, takže příroda není nějak odlišná od naší, jen je tedy placatá. Často tam pršelo, takže vše bylo krásně zelené a všude rostly houby. V Nizozemí je zákaz sběru, místní se celkem podivovali, že v Čechách je houbaření považováno skoro za národní sport. Objevila jsem asi 60 km od Emmen krásné studentské městečko Groningen, které mi učarovalo, takže jsem tam jezdila autobusem celkem často. Taky mě byli navštívit rodiče, kamarádky i přítel, takže jsem měla na pár víkendů o zábavu postaráno. Dokonce jsem se v Emmen seznámila s Češkou, se kterou jsme se skamarádily a navštěvovaly se. Také jsem vyjela s kolegy chovateli na Harpij Conference v Beekse Bergen Safari Park kousek od města Tilburg. To je konference holandských i belgických chovatelů. Zoo Bergen bych přirovnala k naší Dvorské Zoo, i když mnohem větší. Je tam možnost několika safari okruhů - pěší, auto safari, bus safari, ale i lodní safari. Zoo je obrovská a nachází se v lese, člověk získá pocit, že zvířata zde mají volnost.

Jinak tomu bylo na samotném vrcholu Kriváně, kde se hloučky lidí usilovně soustředily především na zpečetění jejich dnešního výkonu fotkou s rozcestníkem, bez které by do té chvíle pravděpodobně nic nebylo skutečností. Z vrcholu jsme pokračovali zase sami a před námi byla ještě stále ta delší část výšlapu. Po červené trase z Kriváně až k Poludňovému grúni se šlo jedna radost a o přestávkách jsme se kochali výhledem na Veľký Rozsutec. ​

Následující sestup po žluté trase k chatě na Grúni se mi zapsal hluboko do paměti. Chvilkami jsem stála se založenýma rukama uprostřed prudkého svahu a začínala věřit tomu, že tento svah prostě nezdolám. Arčí si vždy poodběhl napřed a z pohodlí stínu sledoval naše dvě potácející se postavy snažící se přijít na nejméně bolestivý způsob chůze. Chata pod námi se zdála být pořád tak vzdálená, my nebyli ještě ani v půlce a mě už docházely nápady. Nohy už mi selhávaly, pozadu to taky moc nešlo, válet sudy jsem se nakonec neodvážila. Nezbývalo, než sestupovat po pomyslných serpentinách. Arčí trpělivě vyčkával, zatímco my dvounožci jsme křižovali kopec z jedné strany na druhou a pomalu ale více méně bezbolestivě se přibližovali k cíli. Tam jsme si na sluníčku dali zasloužené pivo. Pak už jsme se jen přemístili po modré značce do Starého Dvoru, odkud jsme se ploužili směrem k Terchové. Navzdory Tomášovu intenzivně projevovanému nesouhlasu jsem mávala na auta a zkoušela stopovat. Nakonec nám cestu až do kempu zkrátil jeden muž a i když mi trochu naháněl strach, po vystoupení z auta jsem nabrala veškerou zbývající odvahu potřebnou k popichování Tomáše: „Vidíš? Ještě pořád jsi mohl jít pěšky, a to jsi říkal, ať nestopuju!“ ​

MOBILITY DUO jsem objevila v létě, kdy ho instruktorka Sarah plnila jógou pro snowboarďáky. Nejedná se jen o lekce samotné, ale i tipy, na co si dá pozor, například jak se vyhnout bolesti zad při sezení u počítače nebo bolesti zápěstí při cvičení, jak protáhnout chodidla, a další krátké ale užitečné tipy, které by mě, sportovního nezasvěcence, vůbec nenapadly. Postupem času se na kanále začal objevovat i její manžel Mark a teď tvoří Mobility Duo. Oba kanál zásobí obsahem cíleným na snowboarďáky a zatím jsem podobný svého druhu nenašla. Možná rozdělování stylů jógy na jógu "pro snowboarďáky", "pro lyžaře, lezce...", nemá úplně smysl, ale po pravidelném cvičení jsem se tohoto předsudku nakonec zbavila. Lekce jsou mířené přímo na ta místa, která je potřeba protáhnout a objevila jsem tak díky tomu spoustu způsobů, jak se zbavit bolesti, uvolnit a kdo ví, třeba mi to fakt pomáhá nejen na svahu ale i po celou sezonu na longboardu. Nakonec, i snowboardové naladění celé lekce prostě a jednoduše přináší radost.