|
Po celodenním poflakování po Biarritzu jsme se navečer ocitli na pláži Cote de Basque. Dlouhá pláž vypadala docela mírumilovně a hemžilo se to tu začátečníky. Vlny nebyly skoro žádné, ale na pěně by se dalo něco vykouzlit a Tom si to aspoň může vyzkoušet. Postávali jsme u zídky a začaly mě svrbět nohy. „Jdeme!“ rozhodla jsem a razila si to k půjčovně. Za chvilku už jsme stáli na pláži s prknama a vybírali kudy kam. Byla jsem nadšená, konečně budem ve vodě a Tomáš jde poprvé surfovat! Byla sranda ho sledovat a taky jsem byla ráda, že mu to šlo!  Po pár pokusech už začal chytat nějaké ty vlny. Pak se přesouval pořád víc a víc k místu, kde se vlny lámaly a to mě tak rozčilovalo, že jsem se pak už na něho vykašlala a rochnila se sama v pěně. Když jsme se vyřádili, oslavili jsme Tomášův další nově objevený přirozený talent v jedné hospůdce horkou čokoládou a kafem. Středozemní moře už mu nikdy nebude dost dobrý, a to byla součást mého ďábelského plánu. A když někdy během pobytu prohlásil, že mu ten nápad s dodávkou nepřipadá zas tak špatnej, musela jsem se v duchu smát, jak málo stačilo k tomu, abych ho získala na svou stranu. Myslím, že se oficiálně nakazil surfařským sněním.
0 Comments
 Během našeho putování po jihozápadním pobřeží Francie jsem měla jedno přání - koupit si knížku s příběhem o surfování, kterou si budu doma během zimních měsíců číst a přenášet se tak zpátky k oceánu, když to budu potřebovat. A během našeho putování mě pořád pronásledovala knížka s názvem Surf Mama. Už z názvu vyplývalo, že autorka asi nebude vykládat příběh o mladé holce, co si jela splnit svůj surfařský sen, ale rovnou o matce, co sbalí celou svoji rodinu a opustí deštivé Irsko, aby se ve francouzském Biarritzu pustila do plnění svého snu, který snila už příliš dlouho.
Knížka neoplývá otřelýma frázema, Wilma si ze sebe dělá srandu, kde může, místo, aby se zoufale snažila svým příběhem někoho dojmout nebo se snad pokoušet vypadat jako cool surfařka. Místo toho popadne prkno do jedné ruky, pivo do druhé a vrhá se do 30cm vln, kde se přesvědčí, že i psi dokážou surfovat líp, než ona. Představte si Bridget Jones, jak se snaží svůj ztroskotaný život napravit u oceánu. S touhle knížkou jsem měla až překvapivě šťastnou ruku, Wilma mi ani na chvilku nedovolila, abych svůj surfařský sen brala příliš vážně a takových knížek si moc cením! Příběh Wilmy Johnosnové je ale i přes všechny srandičky obdivuhodný. Dokázala všem, že nikdy není pozdě! Další den mi bohužel bylo pěkně blbě, ale od rána venku svítilo sluníčko, tak jsem si to aspoň udělala hezký a paralyzovaná proležela půl dne pod borovicemi, zatímco Tom šel opět zkusit štěstí s koupáním. Odpoledne jsme poprvé za celou tu dobu nechali ležet longboardy „doma“ a šli se jen tak projít. V centru Capbretonu i Hossegoru jsem se pokoušela najít nějakou tu knížku, ale v angličtině nebyl skoro žádný výběr. V Hossegoru jsme si dopřáli burgra a okouněli na pláži. Večer jsem si při západu Slunce zacvičila jógu v kempu a hrozně se mi líbil pohled na černé siluety korun borovic a inkoustová obloha. Och, kouzlo evropského pobřeží.   Ve čtvrtek jsme ocenili, že v poledne přestalo pršet dřív, protože nás čekal přesun do Biarritzu a chystali jsme se tam přejet na longboardech. Sbalili jsme morký stan, zaplatili ubytko, a opustili Capbreton po cyklostezce, která vedla hned za plotem našeho kempu. Ani tady cyklostezka nezklamala. I s naší náloží, hlavně Tomášovou, jsme se pohodlně vezli. Kolem stezky tekla řeka s břehem porostlým hlodášema, přesličkama, kapradinama a v lese po naší levici zase rostly ty krásné borovice. Lesy u oceánu jsou krásný. Dokonce jsme už začali potkávat i korkové duby, a mohla jsem před Tomem zamachrovat, když jsme strhla kus kůry a ukazovala mu kusy přírodního korku. Podle jeho výrazu ve tváři byl mýma znalostma přímo ohromený. Dvacet kilometrů ubíhalo úplně samo. Teprve kousek před Bayonné se cyklostezka přeměnila z asfaltky na lesní cestu, a tak jsme poprvé museli připnout prkna na batohy a pokračovat pěšo. Uprostřed lesíka jsme si uvařili špagety a každý kolem-jdoucí-běžící nebo jedoucí nám popřál „bon appétit!“.
    Rozveselení dobrým jídlem jsme pokračovali dál pěkným lesem. Blížili jsme se zase k pobřeží, a procházku následovanou písečnýma pěšinkama obklopenýma křoviskama, doprovázelo hučení oceánu za dunami. Došli jsme kamsi do Bayonné a nasedli na prkna. Kochala jsem se plážovýma domkama podél cesty, dokud cesta nezačala být docela nepříjemná, protože zmizel les, přesličky, duny, roztomilé domky a zbyl jen beton, kolem svištící auta, škaredé budovy předměstí Bayonné a – zastávka! Chlapíci čekající na zastávce nám pomohli se zorientovat a zbytek cesty do centra města jsme se svezli autobusem. To bychom se na prknech pěkně zrakvili, byla to docela dlouhá cesta plná překážek a utrpení. Naštěstí jsme z toho dobře vyvázli! V centru Bayonné jsme sedli na přípoj a v klídku dojeli až do dnešního cíle – centra Biarritzu.    Ubytovali jsme se v Biarritz kempingu, který už nebyl tak pěkný a pro longboard přístupný jako ten v Hossegoru, ale aspoň k němu jezdil pravidelný autobus a byl z něho pěkný výhled na oceán. Večerní procházka mě utvrdila, že Biarritz má krásné kouzlo. Váže se k němu spousta zajímavé historie spjaté s velrybáři, surfováním a turismem. Z nějakého důvodu na mě oproti Hossegoru působil víc Francouzsky a né až tak moc turisticky, což je zvláštní, protože je to oblíbený turistický resort už od Napoleona. Asi to bylo tím silnějším kouzlem, osobitostí města, větším počtem kavárniček, kopcovitými uličkami, krásnou přírodou přímo v centru a rozmanitými plážemi s výhledem na Pyreneje. V centru města, podél pobřeží, se táhne pěkná pěší trasa s malými parčíky na ostrůvkovitých útesech spojenými můstky, z nichž jeden je dílo Eiffela. Na dosah je taky starý rybářský přístav, odkud dříve vyplouvali lovci velryb a později i piráti. Dnes se v přístavu plácají přes kapsu romantické páry u večeře v jedné z restaurací s mořskými plody nebo ty dobrodružnější, které si zaplatí potápěčského průvodce a potápí se v místních podvodních zakoutích.   Ať už to byl film, knížka nebo články, nepřestávala mě na Dian Fosseyové fascinovat její oddanost gorilám. Jakoby ochrana goril bylo jejím jediným jasným posláním. Věnovala se tomu naplno, tak jak by to mělo vypadat i v mnoha ostatních případech ochrany. Nejednou jsem přemýšlela, jak dokázala oželit všechny "obyčejné" životní události jako mít rodinu, věnovat se jiným končíkům...ne, prostě běhala po pralese, odháněla pytláky a aktivně chránila gorily, které tolik milovala. A tak to taky nezůstalo bez následků. Kromě mnoha přátel, si nadělala spoustu nepřátel. Dala by se označit za blázna, nebo to tak alespoň spoustu lidí utrousí. Mně ale nepřestává hlodat pocit, že možná prostě jen dělala pořádně svou práci. I když byla hodně radikální, jakoby Dian gorilám seslaly nějaké vyšší síly, protože přišla právě včas, aby chránila poslední horské gorily. O Dian byl kdysi dáávno natočený film a k dostání je i její stejnojmenná knížka "Gorily v mlze". Film je nádherný, dojemný a líp ho snad už udělat nemohli, takže na seznámení s Dian ideálka! Trailer: Knížka mi dala zabrat. Kdo není milovník zvířat a rozhodně ho nezajímá až tak podrobný život goril jako spíš zajímavosti o životě Dian, může ji v klidu vynechat. Některé pasáže už byly někdy fakt moc,... příliš podrobné a stejně jsem se ztrácela ve všech gorilích jménech a jejích vztazích napříč tlupami. Jelikož ji ale psala sama Dian, je to cenný poklad, tak jsem ho trpělivě překousala a nakonec jsem byla ráda, protože v závěru se vždycky stalo něco zajímavého. Bylo taky zajímavé nahlídnout do pracovních povinností tak aktivního gorilího ochranáře a vědátora jako byla Dian. Pro milovníky goril povinná četba, těžko existuje rozsáhlejší popis jejich chování a zajímavostí z jejich života. Knížku si doporučuju sehnat z databáze knih, popřípadě ji můžu taky zapůjčit. V poslední době jsem na Dian narážela čím dál častěji. Například National Geographic o ní v září vydal krátký článek a seriál "Dian Fossey: Secrets of the mist". Seriál je v těchto dnech možné sledovat i na českém NG channelu!!! ODKAZ na program. Trailer: Jsem si jistá, že tahle odvážná ženská zanechá stopu v každém z nás. K některým pasážím v knize, filmu a dalších zdrojích se budeme určitě vracet i v budoucnu pro inspiraci a dodání odvahy.
Surfování nám v následujících dnech nevycházelo, ale vše ostatní bylo perfektní. I když nám každý den zpravidla půl dne pršelo, bušení dešťových kapek na plachtu od stanu a válení se v přírodě nám vůbec nevadilo. Už jen proto, že nemohlo, nebudem přece na dovči, na kterou si šetříme celý léto nasraní, ne? Tom se navíc díky mobilu, ale především díky své úžasné přirozené inteligenci, samo sebou, hodně rychle zorientoval, a tak jsem se jen nechala pohodlně unášet a vláčet po okolí, užívala si krásných projížděk na prkně a výhledů.  I druhý den jsme se poflakovali spíš po Capbretonu. Pohrávala jsem si s myšlenkou, zkusit po nás během naší cesty zanechat co nejmíň odpadu. S Tomášem po boku to však byla myšlenka velmi smělá. O to víc mě proto nadchl místní trh nedaleko od kempu, kde jsem mohla všechno cpát do síťovek a plátěných tašek. Měli tam všechno, co jsme potřebovali. Mísily se tam vůně fuetů, sýrů, oliv, čerstvého ovoce a zeleniny, prostě idylka. Co neleželo bez obalu, bylo v papíru nebo kartonech. Tak takhle kdyby to byla všude automatika, tak bych byla ten náš výlet možná dokázala uhrát na bezodpadový! Realita byla ale bohužel taková, že i když ho samozřejmě mohlo být i mnohem víc, nechali jsme po sobě odpadu pěknou hromadu. Tomovi zase Atlantik komplikoval život s plaváním, protože to není Středozemní moře, a když to foukne, je pěkná kosa. Taky je to problém, když nedokáže používat vlastní hlavu a nevezme si plavky jen proto, že já mu na jeho miliardu dotazů před odchodem ze stanu jen nepřítomně odpovídám – „ano, vem si bundu“, „ano, máš krásné vlasy“, „ne, nemá cenu si brát plavky“….  Měli jsme chuť si dát sedánek na pláži s pivkem. A ejhle! Dvě piva za 6E? Tak to jsme takhle sedli asi naposledy. Že by bylo Portugalsko o tolik levnější? Nicméně, pořád to jisti pivka v plechu, které jsme si v klidu popíjeli na lavičce před pláží La Centrale a mazali si bagety máslem a zdobili je úlovkama z trhu. Po několikátém pivku jsem dostala ohromnou chuť se vykašlat na ostych a na to, že je všude plno lidí a využít pěkného plácku s výhledem na moře k tanečku s Bhangrou. Tom mi přiklepl na hlavu helmu, neboť správně usoudil, že asi začínám mít naváto. Potom jsme pokračovali směr Seignosse, kam podle mapy vedla ta kouzelná cyklostezka. Mapa taky slibovala skatepark blízko pláže, uhuuu! Cyklostezka svištěla, po levé straně ji lemovaly písečné duny a za nimi hučel oceán. Cesta vedla chvíli z kopce, chvilku do kopce nebo po příjemné mírně svažité rovince. Prostě pohodička a žádný dráma. Když nevycházel surf, aspoň jsme si parádně zajezdili na longboardech a nesloužily nám tak během pobytu jenom jako lavičky, poličky, kuchyňská linka a kdo ví, co ještě. Skatepark v Seignosse překvapil. Nebyl to klasický park, spíš to byla jakási betonová imitace vlny. Chvíli jsem pozorovala zpukaného maníka s dýmajícím jointem v puse, jak sviští tam a zpátky. Pak ještě přišla trojice nějakých obrýlených kluků. Co se dalo dělat, sice jsem se styděla, ale začala jsem se soukat do všech chráničů, to si přece nemůžu nechat ujít, kéž bychom měli něco takovýho doma! Tom šel mezitím zkusit znovu štěstí s plaváním a odebral se na pláž. Nevěděla jsem, co se na takovém místě jezdí a už tak jsem na to měla beztak úplně nevhodný prkno, tak jsem se prostě vždycky rozjela z vrchu a najížděla na betonovou vlnu. Zkoušela jsem nějaký slidy, a i když vůbec nevím, jestli aspoň něco z toho, co jsem tam dělala, dávalo smysl, byla jsem šťastná jak blecha! Cestou zpátky jsme se znovu stavili na pláži La Centrale a na přistávací ploše pro helikoptéry jsme pozorovali západ slunce. Mezitím jsem se zaposlouchala do rozhovoru dvou vedle sedících Češek a ne poprvé si začínala uvědomovat, že Hossegor a okolí asi fakt bude něco jako Chorvatsko s vlnama. Taková destinace českých surfařů. Vždyť i vedle našeho stanu v kempu se chvíli po nás ubytovala partička kluků z Česka a můj známej Štěpán tu taky nedávno byl.  Do deštivého Bordeaux jsme dorazili ve 4 ráno. Autobusové nádraží nebylo nic jiného, než chodník, pár popelnic, ve kterých se chvilku prohraboval nějaký pán, a kolem černočerná tma. Mobil, vždy připravený pomoct, nás zavedl o pár ulic dál, kde bylo pěkné vlakové nádraží, s lavičkami, zásuvkama, pár pobudama, ale i dalšími nočními cestovateli. Tady jsme rozespalí plánovali, co dál. Další mezi-zastávkou měl být Dax. Tom se zoufale snažil najít způsob, jak mě přesvědčit, abychom jeli rychlostním vlakem Téžévé, což bylo k mýmu překvapení, jeho velký sen. O ničem jiném jsem pár následujících hodin a možná i dní neslyšela. Nakonec ale vyhrál bus, protože byl levnější a jel už za hodinu. A tak jsme už v 7 ráno seděli v autobusu do Daxu a dospávali. Déšť pořád neustával a v mlžném oparu v zamračené krajině za oknem jsem se spokojeným úsměvem mžourala na objevující se přímořské borovice. Dax byl celkem pěkný. V místní kavárně na autobusáku jsem se poprvé pokusila říct něco víc, než jen „Bonne journée“, když jsem sympatickýho číšníka poprosila, aby nám natočil pitnou vodu. „Il me faut de lau!“ soukala jsem ze sebe, zatímco mi trpělivě pomáhal s výslovností a točil vodu do naší obří cestovní láhve. Na moje „mercí very much!“ zažbreptl něco tak komplikovaného a nesrozumitelného, že jsem to radši úplně nechala být, s rozpačitým úsměvem jsem vydala jakýsi hrdelní zvuk, popadla vodu a pelášila pryč, abych pak hrdě usedla se svým úlovkem před Toma zpátky do boxu. Po chvíli odpočinku jsme na sebe nasoukali batohy, popadli prkna a jali se na chvilku objevovat krásy Daxu, protože venku se počasí na chvíli slitovalo a přestalo pršet. Dax se čím dál víc vybarvoval. Pod velkým mostem vedoucím do centra tekla řeka obklopená hustou zelení, která mi při troše fantazie zlehka připomínala nějaké pralesní mokřady. Podél řeky se táhla, jak jinak, cyklostezka neznámo kam a na jejím začátku se rozprostíral mini palmový parčík, který nám posloužil jako dnešní koupelna. S kartáčkem vraženým v puse jsem pohoršovala kolemjedoucí auta a řidiči stojící na červenou si mě taky se zájmem prohlíželi. Když jsem k jejich zděšení vyflusla na trávník poslední zbytky pasty, stačilo už jen rozčísnout háro. Naše ranní projížďka pokračovala přes pěkné centrum, úzké uličky, ke kostelu a pak zpátky po cyklostezce na autobusák, odkud nám o půl jedné jel autobus do Hossegoru, konečně naší cílové stanice, aspoň na pár dní. Autobus svištěl okreskami, přes malá městečka, pěknou krajinou a za hoďku a půl jsme vystoupili v prosluněném Hossegoru přímo u turistického centra. Cestou jsme míjeli městečko Seignosse, kde se koná každoroční mistrovství České republiky v surfingu. Začínali jsme mít velikánskej hlad, ale ještě jsme museli najít nějaký kemp. Pomocí letáčků a mapek jsme se nakonec rozhodli sjet z Hossegoru do Capbretonu a ubytovat se v jednom z kempů na jihu. Nemohla jsem snad už být víc nadšená z těch všudypřítomných pohodových cyklostezek. V Hossegoru i okolí se po nich dá dostat všude. Zdálo se, že jsme tedy neměli štěstí jen v Paříži a výlet na longboardech byl mnohem lepší, než jsme si ho mohli představit! Projeli jsme centrem Hossegoru naflákaném komerčníma surfařskýma obchůdkama, restauracemi a kůl postavama v kšiltovkách a hranatých brýlích. Pokračovali jsme podél řeky, přístavu, až jsme se nakonec ocitli u plotu kempu, v borovicovém lesíku, který vypadal moc hezky. Během snažení dostat se dovnitř jsme to málem vzdali a uvařili si těsně před usídlením, ale pak jsme se ještě hecli a po pár dalších pokusech se nám konečně podařilo najít tu správnou cestu a dostali se dovnitř. Ubytovali jsme se v kempu La Cidelle na dvě noci. Hurá! Postavit stan, uvařit a honem na pláž!    Bez batohů se nám jelo jedna radost. Den se chýlil ke konci. Jezdili jsme kolem pláží v Capbretonu. Oceán vypadal divoce a neuspořádaně a začali jsme zjišťovat, že podmínky na surf, pro začátečníky obzvlášť, nejsou a nebudou nic moc. O počasí samotném ani nemluvě. No, nevadí. Vždycky můžem aspoň pozorovat zkušené borce, co se pouští do vln všeho druhu, vysedávat na kamenné zídce u pláže, nasávat chladný slaný mořský vzduch a atmosféru. Nad hlavama nám kroužili a řvali racci, bez těch by to nešlo. Trochu jsme si začínala dělat starosti s tím naším surfováním při pohledu na rozházený oceán, ale hodila jsem to za hlavu. Konečně jsem zase na pobřeží Atlantiku. A tentokrát i s tím mým milým mužem, co, jak se zdálo, rychle upadal do podobnýho opojení oceánem, který jsem už tak dlouho chtěla s někým sdílet.   Na usínání s nedalekým hučením oceánu se dobře zvyká. Ten nedočkavý pocit, kdy zase uvidíme to uklidňující mořské nekonečno, je pokaždé stejně vzrušující. Může vůbec člověka opustit ta touha pozorovat oceán a užívat si pocit naprosté nepodstatnosti svojí existence?  Anglická organizace World Animal Protection začala svůj výzkum zaměřený na odvrácenou stránku wildlife turismu v září 2016 ve městech Puerto Alegría (Peru) a Manaus (Brazílie) uprostřed Amazonie. Turisti, především z Kolumbijské strany, sem dennodenně přijíždí na lodi, aby se pomazlili a vyfotili s delfíny, lenochody, exotickými druhy ptáků, hady a opičkami a podpořili tak velmi rozvinutý business známý pod názvem „selfie safari“. Během výzkumu se ukázalo, že zvířata upytlačená z volné přírody často žijí v otřesných podmínkách a nejednou bylo zaznamenáno týrání zvířat (jeden chovatel dokonce udeřil mravenečníka do tlamy). Zvířata umírají na následky obrovského stresu, jako je tomu například u lenochodů zvyklých 20 hodin denně prospat a ne se „objímat“ s turisty. Hadi například běžně oslepnou kvůli bleskům z fotoaparátů a podobných zvířat doplácejících na podobné aktivity je celá řada – delfínovci amazonští, exotické druhy ptactva, mravenečníci, různé druhy primátů a podobně. V říjnu 2017 se objevily první zmínky o spolupráci mezi National Geographic Society, World Animal Protection a sociální sítí Instagram. Instagram dnes používá přibližně 800 milionů uživatelů z celého světa a podle výzkumu organizace World Animal Protection narostl počet tkzv. „wildlife selfies“ od roku 2014 o 292%. Společně se snažili vymyslet, jak zmírnit popularitu „widlife selfies“ a obeznámit širokou veřejnost se skutečnými následky jejich počínání. 4. prosince 2017 se na stránkách National Geographic (WildlifeWatch), World Animal Protection, Traffic a dokonce i na českém portálu Ekolist objevila zpráva, že Instagram bude od tohoto data při vyhledávání příspěvků týkajících se ilegálních aktivit se zvířaty upozorňovat uživatele na nevhodnost obsahu a dále je odkazovat na stránky, kde se můžou dočíst podrobněji o celé problematice. Vyzývají tak širokou veřejnost, aby se zamyslela nad příspěvky, které publikují, nebo které si prohlíží a věnovali tak větší pozornost širším souvislostem skrývajících se za fotkami s roztomilými zvířátky. Upozorňují, že zvířata, se kterými se chtějí vyfotit, pomazlit nebo obchodovat může být upytlačené z divoké přírody, týrané a že následkem toho ohrožují vzácné druhy živočichů a zvířat. Jak to tedy přesně funguje? Kdo aplikaci Instagram příliš nezná, by se měl nejdříve seznámit s výrazem „hashtag“. Jedná se o jakési klíčové slovo nebo heslo začínající symbolem mřížky (#), které uživatelé publikují společně se svými fotkami, aby je tak mohli ostatní lépe dohledat. Jako příklad v našem případě to může být třeba #slothselfie (selfie s lenochodem) nebo #exoticanimalforsale (exotická zvířata na prodej). Lidé jsou ve vymýšlení hastagů velmi kreativní a Instagram dnes identifikuje stovky různých hashtagů v různých jazycích včetně místních jazyků Thajska a Indonésie a snaží se rozvíjet další. Jakmile Instagram rozpozná hashtag související s danou tématikou, vyskočí na uživatele varování s odkazem, kde se lidé můžou dočíst více o následcích svého chování. Takhle vypadá upozornění, které se zobrazí uživateli sdílejícím nebo vyhledávajícím obsah týkající se ilegálních aktivit   Jaké budou další kroky a snahy ke snižování ilegálních aktivit v oblasti volně žijících druhů živočichů Instagram zatím neví. Přesto je to velký krok kupředu a snad ho budou ostatní sociální sítě následovat. Je to právě Instagram a Facebook, který dosud hodně usnadňoval obchodování se zvířaty a zvýšený počet „wildlife selfies“ mohl lidem dodávat dojmu, že se nedopouštějí ničeho špatného. Vývojáři z Instagramu věří, že díky těmto vylepšením se lidé pozastaví, zamyslí a příspěvek třeba vůbec nepublikují. V případě obchodníků se zvířaty se doufá, že velká část z nich usoudí, že tento business už se začíná stávat složitějším a bude lepší od toho dát ruce pryč.  V říjnu 2017 slovenský rapper Rytmus publikoval přípěvek z dovolené v Thajsku s outloněm. Fotku sdílel s komentářem: „Hahahahhaah #ThajskyPatkaň“. Upozornění aplikace se mu v té době ještě nezobrazilo, ale dokonce i jeho vlastní fanoušci, lépe obeznámení se situací, mu dali, co proto a v komentářích se to jen hemží negativními reakcemi. Byl dokonce přímo informován organizací Kukang Rescue Program, která se k jeho fotografii vyjádřila na svojí facebookové stránce, bohužel bez úspěchu: „Rytmus byl přímo kontaktován několika členy záchranného programu Kukang hned po zveřejnění fotografie 20. října. Byl slušně informován o problému ilegálního obchodu se zvířaty, focení se s outloni i samotné kampani "I Am Not Your Toy!" s odkazy na další detailní informace o celé problematice. Rytmus bohužel nijak neodpověděl, všechny informující komentáře smazal a jejich autory následně na svém profilu zablokoval. Od té doby nedošlo z jeho strany k žádné změně, fotografii nadále sdílí, a proto jsme usoudili, že u takto závažného problému ovlivňující ochranu zvířat, musíme o tomto dále informovat přímo i na našich stránkách.“
ZDROJE: National Geogprahic - https://news.nationalgeographic.com/2017/12/wildlife-watch-instagram-selfie-tourism-animal-welfare-crime/ Ekolist - http://ekolist.cz/cz/zpravodajstvi/zpravy/mate-selfie-s-tygrem-instragram-vas-pouci-o-utrpeni-zvirat-ktere-neni-na-prvni-pohled-videt Instagram - https://help.instagram.com/859615207549041 World Animal Protection - https://www.worldanimalprotection.org/news/big-together-weve-moved-instagram-help-end-cruel-animal-selfies Traffic - http://www.traffic.org/home/2017/12/4/instagram-users-to-receive-alerts-about-threatened-wildlife.html Rytmus Instagram - https://www.instagram.com/p/BaWkm34hVgL/?taken-by=rytmusking Kukang Rescue Program Facebook - https://cs-cz.facebook.com/project.kukang/ Naši cestu jsme zahájili v půlce září spolujízdou s Pedem a Míčkem mířícíma na svatbu do Brna. Z okna mého pokoje se na sebe lepily dva úzkostí pokroucené obličeje, brácha mi vrazil do ruky obří nutelu a babička mi předala na rozloučenou cennou radu do života – ať si vezmu mikinu, protože večer se může ochladit. Hodila jsem Bhangřičku na zem, poslala poslední vzdušné polibky hafíkům a měla co dělat, abych se při prvním odrazu na longboardu nepřevrátila pod tíhou krosny rovnou do jednoho z mnoha stánků s cukrovím, které už byly u silnice připravené na Zlatou sobotu. Pan manekýn si odmítal vzít helmu, a když jsme ho k tomu s paní mámou společnými silami přece jenom donutili, vydával ty svoje orlí výkřiky, zatímco helmu cpal co nejhlouběji do batohu. Mimochodem, do svýho super vymakanýho novýho batohu, který chci teď taky! V Praze na Florenci jsme omluvným pohledem přejeli staré známé žluté autobusy a nasedli jsme do jejich nové konkurence - zeleného Flixbusu. To jsme teda byli zvědaví, jestli skutečně dojedeme za dvě stovky až do Paříže. Tom beze slova předal batohy i prkna řidičům a já se třásla, jestli po nás budou chtít příplatek nebo ne. A vono nic! Tak to vyšlo, rychle jsme proto zaletěli do autobusu, než si to rozmyslí a pustili se do řízků bez chleba. Chvíli jsme hráli karty a do oken od začátku cesty až do konce bušily dešťové kapky. Ve Flixbusu nejsou televizky, ale aspoň zásuvky a WiFina, tak jsem se bavila i učením frániny na duolingou a snahou pochopit pointu strašně nechutnýho filmu „Mládeži nepřístupno“. Flixbus valil bez přestávek. Později večer jsme se probudili v Norimbergu, kde jsme nabírali nové cestující, ale pořád žádná pořádná pauza a lá benzínka. Venca v Norimbergu rychle vykouřil cigárko a já si u nějakého stromu umývala ruce z pet flašky, abych si na noc mohla vytáhnout čočky. Flixbus se s tím moc nesral, celou cestu si všichni cestující vystačili se záchodkem v autobusu a kdo neměl jídlo sebou, tak prostě hladověl až do Paříže. Když jsme se probouzeli podruhé, mžourali jsme v 6 ráno nevěřícně na to, jak přijíždíme do Paříže. Tak to byl fofr. Vypotáceli jsme se z autobusu na nádraží, co připomínalo kryté parkoviště u výstaviště v Brně, a snažili se najít úschovnu zavazadel. Byl před námi celý den v Paříži. Za rozbřesku jsme v parku de Bercy nakrmili chlebem a banánama sebe i pár kolemjdoucích a krátce po tom, co se rozednilo už jsme měli schovaná zavazadla v úschovně na nedalekém vlakáči. Bez obří zátěže jsme v-oubloučkovali do centra Paříže. A krásně se nám jezdilo celý den. Jen těžko jsme narazili na místo, kudy by nevedla cyklostezka! Začalo to projížďkou kolem řeky. Míjeli jsme ranní ptáčata na výběhu, otvírající kavárničky a zanedlouho se zpoza budov vynořila špička Eiffelovy věže.  U Louvru se Tom snažil o setkání s Monou Lisou, ale cena vstupu nás odradila, a tak jsme jeli zase dál podél řeky. Cestou jsme narazili na jakýsi nekonečný průvod běžců, které doprovázely živé kapely. Řádili, fandili si, muzikanti řezali do bubnů a Tom dumal nad existencí dirigentů. 
Paříž je krásná a Francouzi moc milí. Ať už jsme vypadali zmateně nebo jen postávali a snažili se plácnout, kam jet dál, přihnali se na pomoc. Po celý den nás obklopovaly krásné domečky s balkonky, parky, aleje platanů, staré památky a na každém přechodu i mimo něj, nám zastavilo auto, a to i když jsme ani přejít nechystali, což Venouše dokázalo až nasrat. No jo, člověk se prostě nezavděčí. V parku jsme se plácli přes kapsu a dopřáli si kafe a džus. Ze sladkého spánku na lavičce mě moje drahá a podezřele aktivní polovička rychle probudila, abychom neplýtvali vzácným časem v Paříži a dál ji prozkoumávali. Cestou zpátky k vlakáči se s náma Paříž rozloučila parádním vystoupením bruslařů uprostřed silnice. Krátce jsme se ještě projeli kolem řeky, vyzvedli batohy a zanedlouho už jsme seděli v Bercy s pivkem a bagetou od prodavače, co nás obratně ošulil. Čekali jsme na autobus do Bordeaux. Pokukovali jsme po kolemjdoucích ozbrojencích a přiznali si, jak jsme během celého dne někde hluboko v hlavě přemítali, jestli zrovna dneska někde něco nebouchne. Až jsem se styděla, protože Pařížani si jak vidno umí užívat a ničeho se nebojí  |
Kategorie
All
Archiv
March 2024
mrkni na to!
|
RSS Feed
