|
Na snídani jsme snědli, co stan dal. Pak jsme zkušeně shodili a zabalili náš prostý Francouzský domek do našich dvou batohů, přicvakli k nim prkna a naposled se jako velká voda vhrnuli na recepci. „Mercí very much a nashledanou!“ Potloukli jsme v autobuse pár lidí včetně jedné nebohé stařeny a vystoupili zase na naší oblíbené pláži. Stejně jako předchozí den, jsme udělali kšeft blondýně v červené čepici s hrnkem horkýho kafe přilepeným v ruce. Reggae vyhrávalo, tyčinky čoudily a Tom se snažil nacpat do mokrého neoprenu, což mu asi trochu kazilo tu ranní pohodičku. Ani trochu jsem mu to nezáviděla a snažila se mu neposmívat. Vlny byly malinké, sluníčko svítilo, pohodička. Tom zůstal u 8´softboardu a já si vzala 7´7 hardboard. Celý ráno jsem se mazlila s oceánem a při každém zanoření ruky do vody při pádlování jsem si užívala ten pocit, jakoby mi místo krve v žilách proudila mořská voda. Byla jsem ve vodě, dokud mě prkno nebouchlo do hlavy a já usoudila, že jsem dostatečně znavená. Krásné ráno přilákalo spoustu surfařů a Tom prožíval svá první morální dilemata. „Nezavazím jim tam?“. „Přijde mi, že je musím strašně srát. Nevím, kdy můžu na vlnu, a kdy ne.“ Nebo jeho nejčastější trápení – „Jako já bych pochytal vln, ale oni mi je pořád berou!“ Chvilku posedával zamyšleně na pláži a pravil: „Ty vole,…počkej na Bali!“ Zatímco rentgenoval vlny a představoval si, jak je jednou všechny na Bali zkrotí, šla jsem se svalit do písku a nechala sebou vláčet přicházejícíma vlnama. Jaký to bude na Bali? Obávám se, že tam bude turistů jak nasráno. U Atlantiku po sezóně to má něco do sebe. Soukání do neoprenu a zase z něj, kouzlo evropskýho pobřeží…možná, že dřív než do Asie se dostaneme na sever Španělska nebo do Portugalska, to by mi vůbec nevadilo. Navíc na některých místech je to v zimě jak po apokalypse, tak proč nejet radši tam. Vrátili jsme prkna do půjčovny a zůstali na pláži celé dopoledne. Tom vykuřoval a já si užívala jógu na pláži. Sluníčko napravovalo všechno, co po celou dobu pobytu pěkně flákalo. Celé dopoledne jsme seděli na zídce, pozorovali okolní dění a to hlavně pána, který surfoval se svým Jack Russelem. To bylo lepší než kino. Snad ani nemusím dodávat, že jsem si celou dobu představovala, že ten pán jsem já a ten pes Arčí nebo Frodo. Vedle na zídce se sušil můj šťastný neopren, který se zase dlouho nenamočí, bude viset na věšáku v pokoji a já k němu budu čuchat a objímat ho vždycky, když kolem něho projdu. Hlad zavelel, vytáhli jsme nádobí a uvařili všechny zbytky, co jsme v batohu vyhrabali. Kolemjdoucí nám přáli dobrou chuť. To byla ta nejluxusnější kuchyně, dokonce luxusnější než včerejší RomanTyčka v přístavu. Zídka jako kuchyňská linka a posezení v jednom a před náma nekonečný modrý oceán. Modrá obloha bez mráčku a ani vítr nám nefoukal do vařiče. Co víc si přát? Těžko se takové bydleníčko opouštělo, takže než jsme úplně odešli, dali jsme si nahoře v baru s výhledem na oceán ještě kávičku. Pak jsme pomalu opouštěli pláž Cote de Basque, ráj lonboarďáků, jaký jsem ještě neviděla, místo, kde se v Evropě poprvé kdy surfovalo, parádní pláž pro začátečníky, pláž, kde Tom chytil svoji první vlnu, kde jsme chytili svoji první společnou vlnu, kde jsem si poprvé vyzkoušela longboard a kam bych se rozhodně chtěla ještě někdy vrátit. Ostatní surfaři a surfařky dál hodovali na zídce, kdo ví, jak dlouho tu zůstanou, možná jen pár dní nebo i měsíc. Jiní surfaři čekali na vlnu pod útesem, a tak jsme je ještě chvíli pozorovali. Minuli jsme skupinku dodávek, které tam stály po celou dobu našeho pobytu. Kolem jedné obzvlášť vytuněné pobíhal jako vždy blonďák s miminem v jedné ruce, s jointem v druhé, zatímco třetí rukou se přehraboval v hromadě surfů naskládaných na střeše.  Po válendě na pláži jsme udělali poslední kšeft smrtelně vážnému bugrákovi, o kterém jsem si první den naší návštěvy myslela, že je to ten nejveselejší člověk na světě. No, a pak jsme se odebrali hledat zastávku Flixbusu. Našli jsme ji díky mobilu a to kdesi ve ztracenu. Sedli jsme si na opuštěnou lavičku a po setmění se skutečně objevil zelený autobus. Řidiči byli nějací neklidní, naházeli věci dovnitř, práskli dveřma, usoudili, že jsme všichni a šlápli na plyn o 10 minut dřív, než byla doba odjezdu. Flixbus mě prostě nepřestával překvapovat. Biarritz byl už dávno zahalený ve tmě. Tam někde za baráky se střapatý blonďák nejspíš snaží uspat malého ďábla a jako uspávanku mu nemohl dopřát nic lepšího než nekonečné šplouchání a šumění oceánu. Ten se dál vlní svým tempem jako už od pradávna a my uháněli po dálnici směr Paříž. Nejvyšší čas připravit se na příjezd domů, spoustu změn a příchod studeného podzimu. 
0 Comments
Chčije a chčije. Počasí se ne a ne slitovat! V Biarritzu, kousek od kempu, je muzeum Cité dé l´oceán. To by mohl být dobrý alternativní plán, jenomže nám ho zkřížily zase ceny vstupu. Tak jsme si aspoň dobrou půlhodinu postáli venku zahalení v pláštěnkách na dešti a četli venkovní výstavu s fotografiemi a příběhy z historie surfování. Tenhle den už na mě padla pěkná deprése! Čas se krátil a surfování se nám pořád nějak vyhýbalo. Zase mě to přesvědčilo, že u oceánu se prostě musí žít, abychom nasbírali zkušenosti. To sice nebylo žádné nové zjištění, ale vždycky mě to aspoň utěší, a odpustím si nějaké blbé chyby, nevychytaný rozplánování dnu. Naštěstí poflakování po Biarritzu nám nebylo proti srsti. Před deštěm jsme se různě schovávali – v knihkupectví, v obchůdkách nebo v hospůdce. Nasávali jsme atmosféru surfařskýho města a já nabírala energii na následující školní rok. Z těchto zážitků teď budeme žít, kdo ví, jak dlouho, než budeme mít zase příležitost utéct k oceánu. To, že jsme se pořád nemohli dostat k surfování, mi připomnělo doby, když jsem byla šťastná prostě jen proto, že jsem mohla být u moře v Chorvatsku nebo v Itálii. Vždycky chceme víc a víc, někam se posouvat a najednou jsem zjistila, že i u něčeho tak čistýho jako je surfování se to potvrdilo. Všechno to začalo u moře, ještě před tím, než jsem vůbec měla tento sen o sjíždění vln. Jen tak být u moře. Tak jsem se snažila zklidnit, nenadávat si a jen si tak užívat náš krásnej výlet s jeho jednoduchou podstatou.   Následující den jsme se ale konečně dočkali. Poslední dny nám nabídly podmínky k tomu nejlepšímu. Neodmítli jsme, vytasili peněženky naducané úsporami, které jsme během škaredých dnu neměli moc příležitostí nebo odmítli utratit. Brzo ráno jsem se probudila celá natěšená. Cítila jsem v kostech, že dneska bude dobrej den a že to ve vodě klapne. Tentokrát to na rozdíl od ostatních dnů byl správný pocit. Druhý pocit už nebyl tak správný, a to, že na tento den bude potřeba pořádná snídaně. Šramotila jsem v předsíňce s hrncema, abych vzbudila spáče, rozpálila hořák a nadělala pořádný omelety se sýrem, falafelem a rajčatama. Zabalili jsme tradičně batoh, sedli na autobus a nechali se dovést na pláž Cote de Basque. Jo! Dneska by to šlo! Začalo mi bušit srdce a za chvilku už jsme se cpali za rytmu reggae do neprénů, v tyčinkama provoněné půjčovně. Tom si půjčil 8´softboard a já si splnila přání a šáhla po longboardu. Při pádlování omeleta málem vyletěla ven. No, tu stravu to bude chtít asi přehodnotit! Tom tentokrát taky vypádloval ven, jeho první line-up v životě! Vlny byly malinké a příjemné. Kolem tančili longboarďáci a voda se plnila dalšíma a dalšíma surfařema. Den byl krásnej, nám bylo krásně, sluníčko pralo na plný kule a ve vodě ještě nebylo zas tak moc lidí. Koukla jsem na Toma a úplně zářil. Měla jsem pocit, že jsem nic takovýho na jeho obličeji dřív neviděla, dokonce cenil všechny zuby! Ha, větší důkaz, že oceán a prknění se v něm má kouzelnou moc, už nepotřebuju. Sem tam jsme chytli nějakou tu vlnku, na některých jsme jeli dokonce společně! Konečně jsem s někým sdílela tyhle zážitky a pocity, které se jenom těžko dají popsat! Byla jsem hrozně ráda za to, že nejsem v ten krásnej den na tom krásným místě sama. Tom chytal vlny a byla jsem hrozně nadšená, že mu to tak šlo. On sice vypadal, že nechápal, proč nemůže být už dávno na úplně jiné úrovni, ale snažila jsem se ho uklidnit, že to, že se mu daří chytat takhle vlny i bez instruktora, je vlastně docela zázrak a měl by za to být rád.  Náš den kýčoidně pokračoval dál. S tím dokonalým pocitem po pobytu ve vodě jsme zakempili na lavičce s výhledem na pláž La Grande a cpali se zbytkama baget a fuetů, co jsme vyhrabali ráno ze stanu. Kolem pobíhalo nějaké tlusté rozmazlené dítě, vedle se lidi usilovně mačkali na zábradlí, div nepřepadli ve snaze si cvaknout co nejspontánnější selfie, ale výhled na krásnou modrou oblohu, ještě modřejší oceán s bílou pěnou a barevnou přírodu okolo, nám blokovali naštěstí jen občas. Po obídku nechybělo kafíčko a odpoledne jsme se koupali na pláži Port Vieux v centru města. Záliv byl jak bazén v jinak divokém oceánu. Oáza klidu, kde se otužilí němečtí důchodci proplavou k bójce a zpátky, nebo se jen lenivě chladí jak nějací vorvani. Není to výhled, jaký chcete mít z kavárny posazené na útesu nad zálivem, ale co se dá dělat. Už tak bylo po hlavní sezoně, před příchodem zimy, a tak byl tohle nejspíš vrchol dokonalosti. Nakonec, pláž Port Vieux je bývalý velrybářský přístav, a tak, když pořádně přimhouříme obě oči, můžeme se na německé vorvaně v zálivu dívat jako na živoucí symbolickou připomínku historie.  Ten den to nebylo naše poslední setkání s německými turisty. Před námi byla poslední noc v Biarritzu a ve Francii vůbec, a tak jsme se ten večer stejně jako oni, plácli přes kapsu a konečně si zašli na pořádnou romantickou véču do přístavu. Biarritz zahalila tma a pouliční světla rozsvítila malý rybářský přístav. Kouzelná romantická atmosféra, která Tomáše míjí jako kočku myš, si moji snílkovskou maličkost celou podmanila. V duchu jsem se loučila se šploucháním vody o loďky v přístavu, se svítícím majákem za našimi zády, na který jsme se ani jednou, Bůh ví proč, nevydali. Bílé rybářské domky s barevnými dřevěnými okenicemi ve světle pouličních lamp stáli v pozadí restaurace jako nějaké kulisy a číšník nám nosil mořské dobroty a víno. Přecpaní jsme se soukali do kopce a na jeho vrcholku si zapálili cigaretku. Biarritz nádherně svítil a bílá pěna se sunula z nekonečného tajemného černého prostoru ke břehu pláže La Grande.   I když nás Biarritz okouzlil, počasí dál řádilo. Místo surfu jsme se tedy rozhodli prozkoumat pár městeček, co nás dělily od Španělských hranic. 10 minutová cesta autobusem nám ve skutečnosti zabrala 2 hodiny. Zatímco doteď se nás drželo štěstí a autobusy jezdily tak, jak se nám to zrovna hodilo, tentokrát se obrátilo proti nám. Když konečně přijel námi dlouho očekávaný první autobus, dojeli jsme s ním ještě dál, než jsme měli v úmyslu – až na konečnou. Prostě proto, že nám francouzština jednoduše zní jako nějaký pravěky dialekt neandrtálců, takže jsme během cesty ani nerozeznali, kdy hlásí naši zastávku, a tudíž nestihli vystoupit. Pokus číslo dva, započatý z druhé strany trasy linky, už se nám podařil víc, a když autobus zahlásil „gbdz!“, vyvodili jsme si z toho dostatečně rychle, že to má asi znamenat „Gare de Biarritz“ a včas jsme vystoupili tam, kde jsme potřebovali. Déšť padal z nebe v nekonečném přívalu, proto jsme byli rádi, že náš druhy autobus má zastávku skoro za rohem. Škoda jen, že jel až za hodinu. Teplo uvnitř jsme pak opravdu ocenili a za chvíli jsem taky odhalila, proč se najednou cítím jako doma v tak cizí krajině plné surfshopů, palem a roztomilých plážových domků….byl to úplně stejný typ autobus, jaký jezdí na lince ze Žarošic do Brna! Jen ty potahy na sedačky máme trochu hezčí, jinak byl uvnitř na chlup stejný! Ještě v autobuse jsme se rozhodovali, kam teda jedem a kde vystoupíme. Pojedeme až na konečnou do Hendaye, posledního městečka před španělskýma hranicema? Nebo do prvního městečka pod Biarritzem, kde se prý surfuje na útese? Nakonec jsme vypadli na zastávce ve městečku přesně uprostřed dvou předchozích – v Saint-Jean-de-Luz. Dlouho, opravdu dlouho tomu je, kdy jsem naposledy tak vřele uvítala Mc´Donald. Zmoklí jak psi jsme se do něj nahrnuli, s báglama a prknama, napíchali mobily do nabíječek, takže náš stůl připomínal elektrickou ústřednu, a s hlubokou ránu ve svědomí (v mém případě) jsme si objednali menu. Venku pokračovala průtrž, a i když už nás to počasí začínalo pěkně srát, jak s náma pořád vyjebává, líbila se mi ta venkovní melancholická atmosféra. Když už nic, můžu si aspoň navodit zasněnou romantickou atmosféru, pustit si Noru Johnes a užívat si, že jsme u oceánu, který hučí za rohem a kolem se tyčí vrcholky Pyrenejí. A to jsem ještě netušila, že tahle oblast je ještě hezčí, než v mých představách. Popojeli jsme od Biarritzu doslova jen pár kilometrů na jih a „městké“ pláže oblepené restauracemi, surfařskými školami a promenádami, se proměnily v okouzlující pláže zastrčené mezi útesy pokryté zelení. Malá městečka jako právě Saint-Jean-de-Luz očividně žila převážně z turismu, ale krajina i prostředí má divočejší, zastrčenější atmosféru, přestože se na každém rohu skrývá kemp, bar nebo apartmán. Deštivé počasí, špatné vlny a konec hektické letní sezóny přispělo k poklidné atmosféře a našemu pocitu, že jsme tu jen jedni z mála turistů. Místní bary připomínaly spíš opuštěné chajdy a při procházce po pobřeží jsme ve vodě pozorovali jen pár zkušených surfařů. Je to taky jediné místo, kde se nám podařilo narazit na správě ošuntělý eco-surf shop, bohužel ale zavřený. Jsem si ale jistá, že to byl přesně ten obchůdek, na jaký jsem si přála narazit na rozdíl od uhlazeného ekologického obchůdku v EQ-love v Biarritzu, na kterém sice není vůbec nic špatného, ale finančně už jejich výrobky nejsou tak lákavé.  Nejkrásnější pláž byla ta poslední, na kraji Saint-Jean-de-Luz – „Plage de Senix“. Stejně jako ke všem ostatním, k ní vedla seshora útesu pěkná stezka obklopená hustým lesem nebo ohrádkami s oslíky a koníkama. Kolem postávaly pozavírané venkovní bary nebo parádní velké busíkové food trucky. Na pláži skoro nikdo nebyl, kromě jedné paní, co se snažila prapodivným způsobem vyškrábat na písečný břeh potůčku vlívajícího se do oceánu a vůbec jí to nešlo. Nakonec to ale zvládla bez pádu. Takových míst, kde se říčka nebo potůček vlívá do oceánu, tu bylo tolik, jako jsem snad za celý svůj život neviděla. Mohla bych na to koukat pořád jak je to pěkný a symbolický. Na pláži jsme konečně posbírali nějaké pěkné kamínky a kochali jsme se nádhernou přírodou. Korunu tomu nasadil domeček zapíchnutý do svahu v jednom z kopečků přímo na pláži. Krásný francouzský domeček na pláži….fantazie se roztočila na plný obrátky, to by se nám bydlelo!  V Saint-Jean-de-Luz jsme strávili jen jednu noc. Ráno jsme po dlouhé pauze osedlali longboardy a po sem tam pěkné cestě a sem tam prašných stezkách pro chodce jsme se přesouvali do centra. V zálivu se cákali paddle-boardisti a výhled na vodu byl tak hezký, že jsem měla co dělat, abych během jízdy nesrazila nějakého zkřehlého německého turistu. Přístav nebyl tak okouzlující jako ten v Capbretonu, ale centrum nás překvapilo. Baskická architektura má něco do sebe. Bílé domky s červenými, dřevěnými okenicemi vypadají jako z pohádky. Úzké uličky obklopené obchůdkama, restauracemi, s mořskými plody nebo masnou s obřími fuety nás jakoby přenesly o pár století zpátky. Počasí se začínalo pomalu moudřit a zdálo se, že pravidelné půl denní sprchy by už nemusely být každodenní záležitostí. Radši jsme se ale brzo vrátili do kempu sbalit stan, protože při pohledu na nerozhodnou oblohu, už jsme žádným předpovědím nevěřili (jako já jim nevěřila už od začátku…….).  Zkusili jsme přejezd na prknech ze Sain-Jean-de-Luz přes Bidart do Guéthery, ale ten už byl trochu nad naše schopnosti. Buď jsme se s těžkýma báglama na zádech pokoušeli sjet obří strmé kopce na různé, většinou neúspěšné, způsoby, nebo se trmáceli do kopců nahoru, ale hlavně – hlavně nás svíral velikánskej hlad! V místní zapadlé restauraci nám velkoryse nabídli dost dobře vypadající oběd za cenu naší denní útraty, tak jsme s kručením v břiše odmítli. Po téhle bolestivé ztrátě, jsem se obzvlášť rozhořčovala, když mi Tomáš remcal do MÝHO řízení MÝHO longboardu a odsekávala ho, ať se stará o SVÝ boty a SVOJE propálený podrážky. Naštěstí né na dlouho to bylo s terénem i náladou jak na houpačce. Na kraji Guéthery po výstupu jednoho obzvlášť strmého kopce, jsme se zhroutili na lavičku a chopili se mobilů. Tom navrhoval přesun zpátky do Biarritzu, já zase hromadu dalších variant a hlavně tu nejnaléhavější – přesun někam k jídlu! V centru Guéthery se začaly objevovat surfařské kavárny a bary, kde se za nepochopitelné částky dalo najíst. Nechali jsme lépe připravené surfaře v čepičkách a kšiltovkách ať se dál ládujou a po dalším kratším výstupu do rušných uliček jsme našli normální bufet zrovna ve chvíli, kdy se spustil pořádný liják. Batohy a longboardy jsme nasoukali pod mražák se zmrzlinou a konečně se najedli vmáčknutí pod jednou střechou společně s dalšími dvěma turistkama. Nahoře v ulici bylo živo. Když déšť zase ustal, šli jsme se podívat, co se to tu celé odpoledne odehrává. Stali jsme se svědky bláznivé přehlídky podomácku vyrobených vozidel. Jakási francouzská verze Gum Gum Stylu se ulicema rozlíhala na plné kule, řidiči v kostýmech se řítili jako blázni a kosili zatáčky obalené balíkama slámy. Po tom, co to jedno vozidlo ověšené nafukovacíma balonkama napálilo do jednoho z balíků slámy, začal přeživší řidič předvádět super taneční kreace a následovala velká party. Po tomhle jsme usoudili, že už jsme viděli všechno a snažili jsme se protlačit davem zpátky do prázdných ulic. Kam teď? Cyklostezka nic moc, dá se říct, že už se někam vytratila. Sem tam nás ještě minulo nějaké praštěné vozidlo, a pak už jsme stáli kdesi na kraji Guéthery u parkoviště a ani jedna cesta před námi ani zdaleka nepřipomínala pohodovou projížďku kolem řeky lemované kapradinami, přesličkami a růžovými jednorožci. Shodli jsme se, že se nám stýská po Biarritzu. Uvědomili jsme si, že možná nadešel ten správný čas se usadit a vrátit se na starý kolena do komfortní zóny – do kempu v Biarritzu a na pláže, kde se nám líbilo nejvíc.  Nevím, co začal Tom hledat v mobilu, ale mně se nechtělo jít ani pěšky, ani se pokoušet pochopit nějaký jízdní řád, hledat autobusovou zastávku a pak stejně dojet někam úplně jinam, protože nerozeznáme, kdy hlásí jméno naší zastávky. Nesměle jsem postávala u silnice a zvedala palce s prosebným úsměvem na řidiče. „Ve Francii neberou stopaře!“ ozvalo se vševědoucně za mými zády, načež jsem právě čerstvě vyprovokovaná odpověděla: „Že to píšou na fórech a říkají to ostatní, neznamená, že je to pravda!“ A dál jsem mávala řidičům a prováděla jakési tanečky, abych se zbavila otravných rozpaků, které mě celou polívaly, protože to bylo asi úplně poprvé v životě, co jsem se pokoušela stopovat. „No ták, surfaři jsou přece kůl a frí, někdo musí zastavit!“ rozlíhal se v mojí hlavě prosebně můj hlas, jak jsem si přála, abych to Tomášovi nandala. Po pár trapných pokusech se zpoza zatáčky vynořila velká bílá dodávka a odbočila na parkoviště, kde jsme stáli. Chvilku nejistoty, jestli opravdu zastavil kvůli nám, přerušil chlápek, který už vylízal z auta, ptal se, kam jedeme, zatímco házel všechny naše krámy dozadu do auta. Tiše jsem si užívala vítězství, Tom ani nedutal. Vnitřek auta voněl trávou, kterou řidič spokojeně potahoval, zatímco jsme si povídali o surfování. Za pár minut jsme už stáli před kempem, popřáli jsme našemu zachránci pěkný život nebo co a vesele se objevili na staré známé recepci. Naposled jsme postavili stan. Tady budem, a už se nikam nehnem. Už žádné přesuny a objevování nových míst. Počasí se určitě zlepší a poslední dny ve Francii si užijeme na místě, kde se nám líbilo ze všech nejvíc. I když divočejší pobřeží u Španělských hranic bychom jenom velmi neradi nechali do budoucna bez bližšího poznání…  |
Kategorie
All
Archiv
March 2024
mrkni na to!
|
RSS Feed
