I když jsme byli bez auta, zvládali jsme každý den prozkoumat trochu okolí a různé pláže. Imsoaune ale byla výzva a zase jsme asi trochu prohloupili, když jsme po dlouhém zvažování přece jenom v Aouriru nasedli do sdíleného taxíku a nechali se "okrást" o 200 dirhamů. 
Pro příště aspoň víme, že se vyplatí jet linkáčem do Tamri a až z tama taxíkem nebo nějakým náhodným autobusem na rozcestí. Aspoň cestou zpátky se nám to tak podařilo a vyšlo nás to na polovinu. Za to úsilí i začátečnické chyby to ale stálo. Pláž v Imsoaune se táhne mezi kouzelným rybářským molem a vysokými kopci. Do vody se vstupuje přímo z mola nebo se to taky dá sklouznout rovnou po zadku, že, Tome :-)

Než nám ruce a celý zbytek těla vypovědělo službu po každodenním plácání se ve vodě, surfování bylo hlavní náplní našeho dne. Vlny byly sice malinké, ale právě takové mi vyhovujou po několikaměsíčním suchozemském životě. Městečko Aourir, ve kterém jsme bydleli, leží u hlavní silnice a bylo tam dost rušno. Každý den jsme ale prozkoumávali i okolní pláže a nejvíce zvědavá jsem byla na proslulý Taghazout. Trochu jsme se "báli", že to tam bude přeplácané surfařským vibem, ale zase jednou jsem se přesvědčila, že surfařský turismus umí pěkně splynout s místní kulturou a životním stylem. Strach z velkých prodejen Quicksilveru a bilboardů s reklamami na školy byl zatím naštěstí úplně zbytečný. 
Narozdíl od Aouriru, o kterém jsem si původně mysleli, že bude zapadlejší, nebyla v Taghazoutu ani asfaltová cesta a atmosféra byla mnohem kouzelnější. Půjčovny prken se tísnily v úzkých marockých uličkách mezi obchůdky s ovocem a zeleninou. Stejně tak do prostředí zapadly malé restaurace a kavárny. Obzvlášť se mi zalíbila kavárna na kraji chodníku s výhledem na pláž Panorama point. Stolek schovaný pod pergolou porostlou nějakou rostlinou s velkými žlutými květy působil jako nějaká skrýš pro pisálky a snílky. Z útulného úkrytu jsme se kochali pohledem na malou plážičku přímo pod námi, na které stály staré (ale pořád ještě funkční) dřevěné a rybářské loďky natřené na modro.

Před týdnem a něco jsme ještě běžkovali pohádkově zasněženýma Jeseníkama a teď se vyhříváme pod marockým sluníčkem, čekáme na rybí tajine a kocháme se výhledem na oceán z terasy malé restaurace. Vlny jsou takové všelijaké, což už jsme zakusili na vedlejší pláži na vlastní kůži a po dlouhé době mi bylo nepřetržitým vlnobitím a mým nepříliš vytrvalým pádlováním opět připomenuto, jak jsem slaboučká. Tom je momentálně zkroušený, protože si nemá kde koupit cigára a svůj zármutek se snaží zahnat čtením Šeherezády. Rybí tajine zapečený ve velkých keramických mísách je výborný! Zakusovali jsme k tomu placky a zapíjela jsem ho přeslazeným mátovým čajem. Cukr nenosí v cukřenkách nebo sáčcích, ale jako celou kostku položenou na tácku vedle cínové konvičky. Mátu běžně pěstujou ve venkovních květináčích před restaurací, kde taky končí zbytky, na které už čekají Maročany milované kočky. Ty jsou úplně všude, ale o pouliční pejsky taky není nouze. Nevypadají ale nijak zbědovaně. Oblíbené potkávací místo je třeba ulička s řeznickými stánky, kde vždycky přistane nějaký ten odřezek a jako dezert se nabízí kaluže krve.