Od zánetu rohovky ke smírení

​Druhý stupeň základky jsem žila v domnění, že jsem ztělesněná sociální sebevražda. Kamarádkám se v riflích záhadně zakulacovaly zadky a pod tričkem slibně tvarovala poprsí. Na mě asi nezbylo, a tak pro mě převlíkání v šatnách, letní dny na koupališti a nakupování kalhot (nebo nedej bože podprsenky) vždycky přinášelo nové frustrující zážitky. Pak jsem měla taky ten skvělý nápad, nechala si ostříhat svoje krásné dlouhé blond vlasy a vypadala jako vypelichané kuře. Moje komplexy ale nabyly nových rozměrů teprve po zjištění, že budu potřebovat dioptrické brýle. Nějakou dobu jsem svůj nemilosrdný osud celkem úspěšně obcházela. Dál jsem chodila bez brýlí a naučila se kamarády poznávat z dálky podle barvy oblečení, stylu chůze a tvarů jejich rozmazaných siluet. Nedlouho před tím, než jsem začala vrážet do věcí, nevyhnutelný okamžik přece jenom nastal a na nose mi přistála konstrukce, kterou jsem od samého počátku bytostně nenáviděla. Nejen, že jsem si v brýlích připadala jako brejloun a šprt, ale taky mi zavazely v mém hyperaktivním životě stráveném na hřišti, v lese, v bahně, v helmě, se psy, ve vodě… Tlačily mě do nosu, bránily mi v opírání se o polštář při sledování Přátel, při mazlení se psy nebo při vášnivých polibcích (s polštářem). V létě jsem kolem nich byla celá zpocená a o sportu…? O tom radši ani nemluvě! Vrcholem ponížení byl příchod domů ze zimního mrazivého dne, kdy se celé brýle zamlžily, takže jsem nejen vypadala jako mimozemšťan, ale taky už jsem nic neviděla ani s těma brýlema. Pouze jeden zásadní klad, a to že mi umožňovaly vidět, mi bránil je s hrozivým hněvem odhodit do vln bouřícího oceánu. 

Read More