​Jednou ráno mě Arčí obzvlášť naléhavě tahal ven z postele. Bylo nekřesťansky brzo, ale ze strachu, že ho k tomu přinutil nějaký akutní zažívací problém jsem vstala tak rychle, že jsem ani nestihla otevřít oči a už jsme byli před domem.
Arčí ale jen vesele poběhoval okolo a zdálo se, že ven ho nevytáhlo ven nic jiného, než nepřekonatelná chuť se jít proběhnout do krásného ranního lesa. A bylo to opravdu krásné ráno, to se musí nechat. Nabručený a rozespalý škleb na mém obličeji se pomalu ale jistě převrátil ve spokojený úsměv, i když pořád značně mátožný.

Ještě před nedávnem jsem trávila celé dny na zasněžených českých horách učením capartů jízdě na lyžích a snowboardu a teď už sedím v kraťasích na pláži, rýpu vidličkou do těstovin v plastové krabičce a pozoruju klidnou mořskou hladinu. Vedle mě odpočívá Tânia, kolem jsou poházené batohy s mapami, GPSkami a veškerou výbavou potřebnou ke splnění dnešních úkolů. Obě máme po ruce v pohotovosti dalekohled, vždy připravený přiblížit nám nějaké zajímavé dění z ptačího světa.