Nastal čas se začít balit. Těžko tomu uvěřit, ale zítra letím do Afriky! Pátrat po levhartech, antilopách a dělat všechny ty věci, co lidi dělají v zákulisí dokumentů, co hltám od malička. Nepočítám s tím, že bych snad nějakého levharta spatřila naživo, ale v tom je to kouzlo…není to zoo! Jedu si splnit další sen, ten dětský, co dřímal kdesi hluboko v srdci, vypěstovaný čtením dobrodružných příběhů Jaroslava Mareše, Joy a George Adamsových, Steva Lichtaga a dalších, jako třeba Štorcha a jeho Minehavy nebo Lovců mamutů. Zkrachovalé časopisy jako Planeta Zvířat, Svět Zvířat, Světem zvířat, Náš Miláček a přeživší National Geographic, Příroda a Lidé a Země mi znemožňovaly klidně spát a přestat celý den snít o divokých zvířatech a dálkách. Jak to ti lidi dokázali? Autoři těch článků…co dělají, co studovali, jak můžu studovat exotická zvířata a poznat kus světa?
Myslela jsem, že takové příležitosti se naskytnou, až mi budou šedivět vlasy a někam se vypracuju, ale ukázalo se, že je to úplně naopak. Právě jako studentům se nám nabízí tolik neodolatelných příležitostí, že se jich prostě musíme chopit. Během studia jsme získali pocit, že takové příležitosti už se neobjeví jen tak po zbytek našeho života a musíme jim jít vstříc. Peníze se stávají čím dál menší překážkou. Stačí nelenit a podpora se dá získat nejen ze školy samotné, ale taky z různých nadací a organizací. Ale samozřejmě, že bez podpory rodičů by bylo všechno mnohem, mnohem složitější.
A tak, zatímco Dita pobíhá po Peru, Bára s Bětkou po Mongolsku, Evča po Anglii a Sylva po Švýcarsku, balím svoje saky paky a pusinkuju pejsky před šestitýdenním pobytem v Namibii. Oceán bude muset ještě chvilku počkat, vyprahlá pouštní Namibie už čeká!