Proč je nebe modré, země kulatá, Frodo bílý a síla zvyku tak zakořeněná? Přestože ráda objevuju nové kouty Země jak různě po světě tak i za domem, nedělám to tak často, jak bych si představovala. A v tom druhém případě to platí dvojnásob. 
Když před lety postavili za kopcem novou cyklostezku, rychle jsem si zvykla mířit s longboardem právě tam. Trasa bývalé železnice se stala naší novou oblíbenou procházko-projížďkovou lokalitou. Kopečky různých tvarů se vlní za širokými lány polí a cestu lemuje potůček Trkmanka, prostě prostředí, na které se dobře zvyká. 
Bylo to ale až s Lindou, kdy se hranice mého nově vyhraněného procházkového teritoria smělě posunuly dál než za okraj asfaltové cyklostezky. Když během její návštěvy u nás řezala obloučky a nasávala kouzlo jižní Moravy, zaujal ji v dálce jeden z kopečků. "Co je to za divnej kopec?" zavolala na mě zatímco jsem se na longboardu dmula pýchou nad krásou scenérie, kterou mám za kopcem (nebo dvěma). Zaraženě jsem přibrzdila a hleděla na vskutku divnej kopec. Vypadal, jakoby mu v půlce někdo useknul špičku a odhodil ji někam za Pálavu. Ještě víc mě ale zarazil pocit, jako bych ten kopec viděla poprvé. A že ačkoli leží jen nedaleko od mého bydliště, jen nepatrně tuším, co by mohl být zač. ​

​Frodo je odjakživá taková malá velká živoucí pohroma. I když tím, jak nabírá roky, některé jeho nedostatky stáří vymýtilo, jiné zůstávají neměnné, či dokonce přibývají nové. S jeho narůstajícím věkem tedy námětů na povídání o jeho tragikomických vlastnostech neubývá, ba naopak. Jeden jeho vizuální nedostatek se nabízí jako docela slibné téma a tím je obrovská houba, která mu vyrostla na hlavě a bez přestání mění barvu, tvar i velikost. Kromě toho, že je nechutná, nelze ji odstranit bez dost možná (ve Frodově případě) trvalé anestezie a znemožňuje mi ho pohladit po pravé půlce hlavy, náš pohodový život nezměnila. Pro tento účel Frodo vyniká jinými vlastnostmi a jednou z mnoha, kterou přineslo právě stáří, je jeho sluch, nebo spíš jen to málo, co z něj zbylo.