Cananéia

Konečně surf v Brazílii a pěkně stylově! Cananéia je ráj,malé historické městečko u delfíního zálivu,obklopené zelenými ostrůvky,o které se tříští vlny Atlantiku.

Na jeden z těchto ostrůvků,Ilha Comprida,jsme dneska přejeli trajektem společně s Fabiem a na prázdné pláži s polorozpadlým barem jsme se chystali do vody. Moje "zkušené" oko zhodnotilo vlny jak oukej na moje plácání,cca 1-2m, vítr jihovýchodní, sluníčko vykouklo,ale stejně byla děsná kosa. Popravdě se mi do té vody moc nechtělo.
Fabio mi půjčil svoje druhé maličké (5'11)prkno. Hned když jsem ho viděla,musela jsem se začít smát,to bude pěkná plácačka! V červenci v Portugalsku jsem ještě jakž takž zvládla jízdu na prkně 7'4,nemohla jsem se dočkat,až se zkusím oťukat s tímhle,protože jízda na něm to je ještě hodně vzdálená budoucnost. 

Fabio zmizel někde za "horama" vody,jen občas jsem ho zahlídla,jak v dálce sviští po vlně.Když sjížděl asi tak padesátou vlnu,stále jsem se napůl vyděšeně a napůl šťastně snažila vyškrábat na line-up.Vlastně jsem čekala,že nebudu na prkně schopná ani ležet,natož pádlovat. Ale kupodivu jsem se značnýma potížema pokročila. Především jsem nevěděla,co s nohama. Obvykle je mám položené na prkně a pohodlně pádluju k line-upu,sem tam mě smete nějaká zapeklitá vlna. Dneska mi nohy hongaly ve vodě. 

Zkoušela jsem je mít rovně,kopat s nima a mezitím vším jsem si jako vždy uvědomila,jak slabé mám ruce.
Co jsem si na tomhle prkně zamilovala je potápění se do vln. I když se proti mě valila (z mého pohledu) masa vody,snadno jsem se s prknem potopila a projela vlnou jak po másle. Sice jsem u toho nebyla tak elegantní a sexy jak profesionální surfařky,ale i na tom jednou zapracuju. V mém případě jsem se vynořila z vody celá promrzlá s modrými rty a s hlasitým (a při pohledu na další vlnu vyděšeným) hekáním jsem si jednou rukou protírala oči,aby se mi z očí nevyplavily kontaktní čočky a na závěr si ještě utřela nos. To vše a ještě vynaložení extra úsilí,abych se z toho mini prkýnka neskulila do vody.
Po dlouhém boji jsem se ocitla na line-upu. Dokonce i v téhle jinak pohodové části jsem se potýkala s potížemi. Každý můj pokus sednout si na prkno skončil srandovním pádem do vody. Za pomoci Fabia se mi podařilo naít balanc,ale do té doby jsme se hodně nasmáli. Tu mi trčela jen jedna noha z vody,zatímco jsem se "topila" pod prknem, tu mi zpod zadku vystřelilo prkno nad hladinu, tu jsem si myslela ,že už sedím,když mě maličká vlnka smetla zpět do vody.
Tak jsem seděla a veděla,že žádnou vlnu nechytnu. Nevěděla jsem, kam dát ruce,kam nohy,tak jsem aspoň pádlovala,dokud jsem se neunanavila a neprokousala se přes vlny a síly oceánu zpět na břeh.Tam jsem mrzla jak to hovno. Dali jsme si přestávku,a pak mě Fabio vzal na pěnu a pomohl mi s chytáním vln. Přidržoval mi prkno, odrážel do vln, ale nikdy se mi nepodařilo stoupnout. Pár vln jsem sjela na andělíčka a cítila ten rozdíl,jak hrozně rychle tohle prkno sviští po vlně. Promrzlí a nadšení z pěkného dne jsme vylezli z vln,které začínaly být dost neuspořádané.
Naobědvali jsme se na ostrově u kamarádů Fabia. Klasická rýže s fazolema a smažená ryba za svítícího sluníčka a hlasitě vyhrávajícího reagge byla super tečka za tímhle zážitkem,který mi jasně ukázal,že všechno,co si v sedmnácti vymyslím,se může stát,když nepřestanu bláznivě a trpělivě snít.

Jsem hrozně ráda,že jsem měla možnost Fabia poznat, jinak bych se vůbec neodvážila jít sama do vody a neužila.si tolik srandy.