Zápisky z Malé Fatry, léto 2019
Městečko Terchová žije. Letní slavnosti v centru jsou v plném proudu, hudba hlasitě vyhrává a jen velmi těžko odolávám zdobeným halenkám, krásným dřevěným nádobkám a dalším slovenským suvenýrům plnících stánky na trzích. Nad městečkem obklopeným zelenými horami a výběžky skal se klene modrá obloha bez jediného mráčku. Stan jsme postavili v nedalekém kempu Belá Nižné Kamence, odkud se na druhý den chystáme dojít na Veľký Kriváň. 

Před pár týdny jsem vylezla před barák a do nosu mě praštil úplně nový vzduch. Příchod zimy se ohlásil. Okamžitě nám to vehnalo do žil novou energii. Když ale přišel podzim v plné parádě, energii jsem investovala hlavně do přepínání z jednoho dílu Gilmorek, nebo jiného vzdělávacího programu, na druhý. Lilo totiž nepřetržitě celý týden v kuse, a to jako z konve, nebo spíš z rozbité hadice. Pršelo mi totiž i do obličeje, přestože jsem šla s kapucí na hlavě a s tou stejnou hlavou pokorně sklopenou před rozdováděnými přírodními živly. Dnes jsem vylezla z postele a za oknem svítilo sluníčko! Věrné kamarádky Lorelai a Rory jsem sprostě ponechala osudu. Náš krkonošský list přání zavelel jasně - je čas jít na Kotel! 

Ještě před nedávnem jsem trávila celé dny na zasněžených českých horách učením capartů jízdě na lyžích a snowboardu a teď už sedím v kraťasích na pláži, rýpu vidličkou do těstovin v plastové krabičce a pozoruju klidnou mořskou hladinu. Vedle mě odpočívá Tânia, kolem jsou poházené batohy s mapami, GPSkami a veškerou výbavou potřebnou ke splnění dnešních úkolů. Obě máme po ruce v pohotovosti dalekohled, vždy připravený přiblížit nám nějaké zajímavé dění z ptačího světa.  

V letadle panuje zvláštní atmosféra. Pohledem provrtávám sedadlo před sebou a rozum mi zůstává stát nad vším, co se za posledních 30 hodin odehrálo. Motory hučí a ten obrovský okřídlený stroj se s námi rozjíždí k ranveji. Nechápu, jak se takový kolos dokáže vznést do vzduchu, ale přes všechny neutuchající pocity nedůvěry dál spořádaně sedím na sedadle. Přitáhnu si pás a s povzdechem se opřu do sedačky. Letadlo nabírá rychlost a když se odlepí od země, mám pocit, že mě sedačka vcucne.
Lisabon zářící ve tmě pod námi se zmenšuje. „Však o nic nejde.“ povzbuzuju se v duchu. „Zase se někdy vrátím.“ Nesmírně vyrovnaná a smířená s nečekaným zvratem událostí jsem škvírou mezi sedadly nešťastným nedopatřením zahlédla mladou slečnu, jak si utírá slzy. Tím vážně ohrozila moji pracně nastolenou vyrovnanost a do krku se mi dere knedlík. U okýnka přes uličku se zase drží za ruce mladý pár a žalostně pohlíží na vzdalující se světýlka pod námi. Kluk konejšivě hladí ruku své milé, která má zarudlé oči. „Třeba jí něco spadlo do oka...“ odvrátím rychle pohled a raději svoji pozornost zaměřím zpátky na potah protějšího sedadla. Pochybuju, že se v tomto letadle vůbec někdo ocitl plánovaně. Už při nástupu se nedalo přehlédnout, že polovinu řady tvořili studenti Erasmu, kteří se, stejně jako já, museli narychlo rozhodnout, jestli využít jednoho z posledních letů z Portugalska do Čech, aby se dostali domů k rodinám.
Pán vedle mě si odkašlal a já si jako na povel poupravila šálu, kterou celý den nosím omotanou kolem obličeje místo roušky. „Nebuď trapná!“ okřikuju se hned na to v duchu a rychle položím ruce zpět do klína. Jestli je tu někdo infekční, tak jsem to já s tou měsíc nevypranou šálou a svetrem. Dál sedím v tom zvláštním tichu, jen letadlo hučelo. Vše se po dvoudenním shonu na chvíli zastavilo. Myšlenky se mi začínají vracet zpátky v čase.

Anna sedí v křesle, nespouští oči z displeje mobilu a vydatně se krmí novinkama z internetu. „Přemýšlela jsi nad tím, že by ses vrátila domů?“ zeptá se mě. Je 15. března a jsem pořád ještě na jihu Portugalska ve Faru. Právě jsme se vrátili z celodenní práce v terénu na nedalekém ostrůvku a odpočíváme doma. „Ne, to ne...dám tomu tak měsíc a uvidím, jak se bude situace vyvíjet.“ odpovídám odhodlaně a se stejným odhodláním přitom hledám po kuchyni něco na zub.
Ulice ve městě zejí prázdnotou, restaurace a obchůdky jsou povětšinou zavřené. Svět lidí se už i tady na jihu pomalu přestává točit a my jsme jedni z mála, komu se každodenní rutina nijak zvlášť nezměnila. Zatím.
​
Druhý den ráno opět vyrážíme na ostrov. Velkou výletní loď už pár dní nahrazuje malý rychlý člun, který vozí pouze náš tým a pár zaměstnanců tamní restaurace. V těchto dnech je jejich náplní práce místo pobíhání kolem hostů generální úklid vylidněného podniku. Dnes jsem v týmu s Ritou, střapatou napůl Portugalkou a napůl Brazilkou. S veškerým vybavením sledujeme šipku na GPSce a vyrážíme na druhý konec ostrova, kde máme za úkol zmapovat vegetaci. Všechny ty čím dál tíživější myšlenky posledních dnů jsem s úlevou nechala na pevnině. České hranice jsou už zavřené. Co teď bude? Jak a kdy se sem dostane Tomáš s Arčím? Je vůbec dobrý nápad začínat teď život v zahraničí, když to začíná vypadat, že se celý svět řítí do jedné velké neznámé?

Silný vítr, křik racků nad našimi hlavami a výhled na oceán mě uklidňuje. Všechno se zdá být vzdálené, neuvěřitelné a soustředím se na práci. Určovat druhy rostlin je zábava a jen se opět přesvědčuju, že učit se ve škole seznam rostlin nazpaměť má v praxi nulový význam. Těším se z toho, že mám šanci svoje kdesi pohřbené vědomosti oživit a zarýt hluboko pod kůži.

Oceán dál klidně omývá břehy nedaleké pláže, barevný maják stále nepohnutě stojí na molu a drží stráž nad malými rybářskými loďkami líně se pohupujícími na hladině. Za mnou stojí modrobíle natřená dřevěná chatrč jako z obrázku. Houpací síť se pohupuje nad polorozpadlou teráskou. Uprostřed tohoto ráje jsem během pár vteřin pocítila, jak se ve mně všechno obrací naruby. Tohle je po všech těch zprávách a narůstajících obavách poslední kapka. Moje mysl bleskem přeletěla na pevninu, splašeně proběhla ulicemi, rozrazila dveře mého pokoje, naházela všechny věci do tašek a teleportovala se do Lisabonu na letiště. Se staženým žaludkem a roztřepanýma rukama, daleko, daleko od Lisabonu, hledím do blba. Můj žaludek promlouval jasně. „Zítra musím domů.“  ​

Nasávám vůni moře a vrhám se obvolat byrokratické kolečko. Když je hotovo, volám bráchovi, který mi pohotově koupil letenku na následující den. Rita se mezitím vrátila k práci a nechala mě, ať si vyřídím, co je potřeba. To taky následující hodinu dělám – v podřepu na písčité pěšině přesně v místě, kde je dostačující signál a smířlivější poryv větru, který se mě nesnaží mermomocí odvát na druhou stranu ostrova. Po zbytek dne a celý následující den soustředím všechny svoje myšlenky na to, aby můj let nezrušili.

Hlas letušky narušil hrobové ticho a oznamuje nám blížící se přistání v Praze. Po ještě nedávno absolvované třídenní cestě do Portugalska autobusem mě její oznámení náležitě překvapilo. Mám pocit, že jsme teprve v půlce letu a tak rychlý přesun ve mně ještě více posiluje dojem, že jsem doslova na útěku. Jsou dvě hodiny ráno a po celou cestu se mi nepodařilo najít pohodlnou polohu na sedačce a na chvíli usnout. Tak tedy Praha. Radši jsem už nezkoumala citové rozpoložení spolucestujících. Letadlo nekompromisně dosedlo na zem. Posádka se s námi v portugalštině loučila zautomatizovanými frázemi, a když byli hotovi, srdce mi pokleslo – kdy zase uslyším portugalštinu?   

Nebe nad Francií je zamračené a plné vody. Tentokrát mám sousedku, postarší paní. Z nějakého důvodu zvolila volné sedadlo vedle mě, místo aby si sedla do některých volných dvousedaček. Musela jsem se prostorově uskromnit a smířit se s tím, že to nebude taková válenda jako cestou do Paříže. Proč si nechce přesednout? Sakryš, babo.
​Podél cesty se najedou začaly objevovat hlodáše evropské typické pro Francouzskou, Portugalskou a Španělskou krajinu. Kochala jsem se žlutými keříky, které kontrastovaly se zamračenou oblohou a konečně o něco víc pocítila, že jsem se ocitla v jiném kraji. 

​Paní po mém boku mě inspirovala svojí schopností nepohnutě spát v jedné poloze po celé dlouhé hodiny. Trošku neomaleně si ji prohlížím a přemýšlím, jestli do ní žďuchnout, aby zavřela pusu. Nechápu, jak to dělá. V mém případě je hledání polohy, ve které konečně usnu, zábavou na několik hodin. Ona si jen tak sedne a spí jako socha. “A jsi si jistá, že ještě žije?” píše mi Tomáš. Ze sladkého spánku ji k mojí úlevě probrala přestávka. Využila jsem příležitosti oprášit portugalštinu. Ukázalo se, že je původem z Angoly, ve Francii studovala jazyky (včetně ruštiny) a taky tam pak pracovala pro UNESCO. Teď žije v Portugalsku. Byla na mě milá a později mi koupila dva pytle bonbónů, které jsem pak s sebou musela všude tahat. ​
Padla noc, a když jsem se probudila, byli jsme už v Baskicku. Moc mě mrzelo, že úsek cesty, na který jsem se tolik těšila, projedeme zrovna po tmě. Po vzoru mé nové hodné tety jsem tedy znovu zařela oči a při usínání jsem vzpomínala na výlet s Tomem, který jsme podnikli do míst, kterými jsme právě projížděli.

Vzbudila jsem se až na hranicích s Portugalskem, kde jsme zastavili na snídani. Vešla jsem do restaurace a teta už na mě zvesela mávala od stolku. Popadla jsem crossiant, kafe a pánovi za barem jsem zmateně poděkovala slovíčkem, které ani neexistuje, protože jsem v tu chvíli ještě nevěděla, kde vůbec jsme. Aniž bych to nějak rozlišovala, vychvalovala jsem místní kafe před tím v Česku, jen abych mohla něco plácat v portugalštině. Uznale přikyvovala, mluvila o bonbónech, co mám moc rád její manžel a pak s tajemným výrazem ve tváři zmizela. Do nastartovaného autobusu připraveného k odjezdu se vrátila celá zadýchaná s náručí plnou zmíněných bonbónů, které mi nekompromisně hodila do klína. Dva igelitové pytle plné bonbónků v plastových obalech naprosto zdevastovali veškerou moji snahu vytvořit po cestě co nejméně odpadu ze svačinek a benzínových jídel, ale přijala jsem tento dar s patřičnou pokorou a uznáním. Vždyť té nebohé paní málem ujel autobus, protože mi kupovala dárek. Nasrat na planetu, třeba ty plasty mořským živočichům časem zachutnají.

Venku bylo vše ještě stále zahalené v ranním šeru, ale siluety prozrazovaly, že se ráz okolní přírody výrazně proměnil. Když jsme kolem sedmé ráno přejeli hranice s Portugalskem, mohla jsem se konečně za světla kochat výhledy na kopcovitou krajinu plnou zeleně a potulných kamenů. Na horizontu za námi se rýsovaly vrcholky Serra da Estrela, nejvyššího pohoří Portugalska. Lány polí s vyčerpanou půdou vystřídala kopcovitá rozmanitá krajina plná sadů, pastvin, remízků, podmáčených půd a potůčků, u kterých se spokojeně pásly krávy a ovce. Uprostřed louky sousedící s lesíkem nepohnutě stála volavka bílá. Nedaleko od Castela Branca se objevila celá kolonie bílých čápů, kteří dlouhými zobáky pročesávali vysokou trávu. Pár metrů od nich se vynořilo nespočet hnízd postavených na vrcholcích stromů nebo elektrických sloupech.  

Kromě čápů se začaly objevovat stromy ověšené pomeranči a citróny. Po všech těch hřejivých pozorováních mi úplnému naplnění zbývalo jediné. Při příjezdu do Castela Branca jsme míjeli sídliště s vysokými paneláky. Pohled jsme automaticky namířila ke střechám budov a nezklamali – rorýsi pilně obletovali budovy a jako šipky mizeli ve vletových otvorech. Od příjezdu do Lisabonu nás dělilo ještě dobrých pár hodin cesty. Na benzinkách jsem se neodočkavě ládovala portugalskýma dobrotama a oslavovala tak příjezd do země, kterou jsem po celé roky nedokázala pustit z hlavy. A nejen kvůli jídlu.  

Kdo by to byl řekl, že na Francouzském autobusovém nádraží nebude nějaká příjemná zašívárna nebo aspoň úschovna zavazadel. Nemám tím pádem na výběr a pomalu přimrzám k plastové barové židličce ve studeném bufetu. Z velkého okna hned za stolkem nepozoruju rušné deštivé ulice Paříže a všední životy Pařížánů schovávajícími se pod barvenými deštníky. Naopak, vychutnávám si idilycký výhled do sterilní nádražní chodby obehnané šedobílou zdí přerušovanou vchody k jednotlivým nástupištím. V jednom z nich přešlapuje z nohy na nohu osamělá paní a vyhlíží v prosotrné garáži zející prázdnotou svůj autobus. Jestli jede tím, co já, tak jí fandím, protože ten přijíždí až za dvě hodiny.
Chystala jsem se zajít si pro další hrnek čaje, ale milý pan bufeťák právě zabouchl dveře, zamkl je na pět západů z různých stran na různé způsoby a zbyl po něm jen ledabyle přilepený vzkaz na dveřích ve francouzštině. Zůstala jsem napospas v útrobách ledového bufetu bez čaje, bez topení a hromadou svých zavazadel.  

Cesta z Prahy probíhala hladce. Až na to, že jsem byla obklopená členy početné rodiny, jejíž příslušníci bez přestání prskali, chrchlali a dalšími různými způsoby dávali vědět o svojí přítomnosti a momentálním skupenství jejich bacilů. Vzduch se v kabině vůbec nehýbal. Snad by bylo příliš troufalé poprosit jednoho z neustále vysoko nadskakujícím potomků, kterému jeho vlastní máma seděla po odpočívající levici, aby si zakryl pusu, než svým dalším mocným kýchnutím posprejuje nevinné oběti jeho zanedbaných základů etikety. Další člen tlupy sedící vedle mě přes uličku – holčička s prasečím obličejem, tmavýma střapatýma vlasama a hustým obočím téměř srostlým do výhružné linky – si mě nepřiměřeně často a dlouho přeměřovala svým zvláštním, řekla bych snad hladovým, pohledem. Její pozorností jsem nebyla tak poctěna, jako spíš znepokojena. Připomínala tak trochu bláznivou Viktorku, s tím rozdílem, že tahle se cestou ke splavu schovávala před častými bouřemi v cukrárně. Ke konci cesty jsem sebrala všechnu odvahu a její upřený zkoumavý pohled jsem jí oplatila opravdu dlouhým tázavým pohledem. Po asi půlhodině vyhroceného očního kontaktu vylekaně uhnula a upřela svůj zrak do sedačky před sebou. Nedaleko od Paříže jsem si povšimla, že tiše zvrací do papírové tašky Lidl díkybohu vystlané igelitkou. Trochu se mi jí zželelo a nabídla jsem jí mentolku. Poplašeně odmítla. Zanedlouho vyčerpaně usnula a zůstala natažená jak dlouhá tak široká přes obě sedačky až do cílové stanice. Tam, věrná svým rodinným etickým zásadám, zanechala tašku s překvapením u svojí sedačky a navždy opustila prostory autobusu bez jediného mrknutí oka. Sdělila jsem tu šťastnou novinu odevzdanému panu řidiči, který mi na oplátku prozradil, jak se dostanu na autobusové nádraží, odkud mi pojede spoj do Lisabonu. Opustila jsem autobusové nádraží Bercy Seine s vědomím, že jestli jsem nechytila Corona virus během této cesty, můžu se hrdě prohlásit za imunního jedince.

Venku byla ještě celkem tma a lilo jako z konve. Navěšila jsem na sebe všechny ty bágly a vyrazila do ulic plných hlubokých kaluží s hnědou vodou. Mým úkolem bylo, co nejrychleji zalézt do metra. Naštěstí značení bylo dobré a za chvíli jsem už pátrala po svojí pozici ve spletité mapě plné barevnýmých čar. Za chvíli jsem se zorientovala a tentokrát velmi vděčná za eskalátory se ponořila hlouběji do podzemí. I přes tři přestupy, které mě čekaly, ubíhala cesta hladce a naštěstí necestovalo moc lidí. Gallieni byla moje cílová stanice a zároveň konečná stanice linky 3. Jen co jsem vystoupila, ukazatele mě naváděli přímo k nástupištím Eurolines.

Za okny řádí vichřice, smrkám do toaleťáku a Arčí občas vykvíkne ze spaní a praští packou o zem. Do černočerné tmy září můj noťas a za ním mžourá můj brýlatý ospalý obličej, který odmítá namířit zrak na hodiny. Včera jsme se přistěhovali z Krkonoš zpátky na Moravu, ale né na dlouho. Celý den jsem vlastně jen vybalovala a znovu balila. Z vaku jsem vytáhla snowboard, zatlačila hořký pocit z nevyhnutelného konce sezony a postavila ho do posvátného rohu v pokoji. Vak jsem nechala otevřený na zemi, abych do něho ráno mohla pro změnu zabalit longboard. Ze skříně jsem vytáhla nestydatě zaprášený neopren a přemýšlela, jestli mi vůbec ještě bude. Všechno jsem dělala naprosto přítomně, ani jsem se nostalgicky nezasnila nad tím, jak je to skvělé, že se mi to konečně podařilo – příští týden se vracím do Portugalska. Asi už stárnu a jsem čím dál věcnější. Věděla jsem, že to udělám, jen jsem to chtěla udělat, pokud možno, pořádně. A tak je to pět let od doby, kdy jsem se do Portugalska bezhlavě zamilovala a Arčí občůral svůj první olivovník. Tři roky od té doby, kdy jsem tam zakusila práci snů. A teď se k ní zase vracím. Už zase budu pozorovat ptáky. A už se tomu zase se hihňám.

Ačkoli už mám pěknou řádků měsíců po škole, nejedu do Portugalska za prací ve správném slova smyslu. Nejedu ani jako studentka, doktorandka nebo stážistka ale jako dobrovolnice. Evropská Unie totiž přeje i těm, jež stále nemají dost a chtějí i po škole cestovat, žít v zahraničí a získávat nové zkušenosti. Dokonce by ani nevadilo, kdybych nikdy nestudovala. Projektů v rámci Evropského sboru solidarity se totiž může účastnit kdokoliv do věku 30 let. Stačí si vybrat oblast zájmu, zemi, organizaci a vychytat termíny pohovoru. My se do Portugalska chystáme na dobu neurčitou, ale projekt, který jsem si vybrala, trvá 10 měsíců. Budu se snažit žít ze stipendia od EU, a když to nepůjde, rozhodím sítě i mimo oceán.  

Snad se mi tedy podaří úspěšně zdolat všechny administrativní překážky a zakotvíme na delší dobu v té krásné, překrásné zemi. A vy, co s to s vámi cuká, zjistěte si, jaké jsou vaše možnosti. I kdyby vám bylo přes 30, věřím, že ani Evropským sborem solidarity to zdaleka nekončí.

Odkaz na Evropský sbor solidarity (dříve známý jako Evropská dobrovolnická služba): https://europa.eu/youth/solidarity_cs