​Možná, kdybychom jezdili více na kole, jedli méně masa, neplýtvali bez rozmyslu a cestovali udržitelně, nebyla by za nějaký čas klimatická změna tak neúprosná. Influencerky a youtuberky se v uplynulých letech mohly zpřetrhat, aby před kamerou zamávaly s co nejoriginálnějším menstruačním kalíškem, plátěnou taškou nebo tím nejpřírodnějším šampónem. Možná, kdyby se z bezobalového životního stylu nestal v mnoha případech jen další trend, jehož následování těm skutečně odhodlaným způsobí především finanční vykrvácení a eko-depku, nebyly by po čase extrémní výkyvy teplot noční můrou hospodářů. Možná by pak tolik obávaný mráz během pár březnových nocí zase jednou nespálil květy našeho již rozkvetlého meruňkového sadu. Jako už v několika předešlých letech, nechaly se naše stromy zlákat brzkým příchodem teplých dní a znovu se za to pěkně (doslova) spálily. Celá rozhozená a plná bezmoci procházím sadem a při pohledu na stromy s povadlými zahnědlými květy se ve mně všechno svírá. Vyčítavým pohledem cestuji rozsáhlou Moravskou pouští obklopující naši vesnici. Vyprahlé lány polí se vlní všude kolem a některé úseky jsou obzvlášť názornou ukázkou nešetrného obdělávání půdy.  

Proč je nebe modré, země kulatá, Frodo bílý a síla zvyku tak zakořeněná? Přestože ráda objevuju nové kouty Země jak různě po světě tak i za domem, nedělám to tak často, jak bych si představovala. A v tom druhém případě to platí dvojnásob. 
Když před lety postavili za kopcem novou cyklostezku, rychle jsem si zvykla mířit s longboardem právě tam. Trasa bývalé železnice se stala naší novou oblíbenou procházko-projížďkovou lokalitou. Kopečky různých tvarů se vlní za širokými lány polí a cestu lemuje potůček Trkmanka, prostě prostředí, na které se dobře zvyká. 
Bylo to ale až s Lindou, kdy se hranice mého nově vyhraněného procházkového teritoria smělě posunuly dál než za okraj asfaltové cyklostezky. Když během její návštěvy u nás řezala obloučky a nasávala kouzlo jižní Moravy, zaujal ji v dálce jeden z kopečků. "Co je to za divnej kopec?" zavolala na mě zatímco jsem se na longboardu dmula pýchou nad krásou scenérie, kterou mám za kopcem (nebo dvěma). Zaraženě jsem přibrzdila a hleděla na vskutku divnej kopec. Vypadal, jakoby mu v půlce někdo useknul špičku a odhodil ji někam za Pálavu. Ještě víc mě ale zarazil pocit, jako bych ten kopec viděla poprvé. A že ačkoli leží jen nedaleko od mého bydliště, jen nepatrně tuším, co by mohl být zač. ​