Milovníky longboard dancingu a fanoušky australského hudebníka Xaviera Rudda čekalo v červnu milé překvapení. Ve videoklipu k nové písni Stoney Creek září známá longboarďácka hvězda Valeryia Gogunskaya. Ta se v úvodu písně chystá s dlouhým surfem do vody, podmínky ale zrovna úplně nepřejí, zaštěká pes (k velké radosti nás pejskařů) a zbytek písničky protančí na dlouhém skejtu. Oceán však ze záběru nezmizí a zůstává součástí příběhu.

Zima je ve vzduchu! Proto nastal ten správný čas, abych sdílela jeden ze svých oblíbených Youtube kanálů, podle kterého cvičím s cílem být připravená na svah. "Na co skákat doma po obyváku a funět do karimatky? Padej prostě jezdit!" Pochybovačnost ohledně nějakého užitku z takových příprav už mám za sebou. Jakto?

Dnes jsem se rozhodla zaplnit trochu mezery v rubrice "BORDĚNÍ". Za pár let se mi nashromáždilo spoustu on-line materiálu, podle kterého cvičím, trénuju a který mě motivuje dál na mojí povětšinou dost osamělé cestě světem na prkně. Níže sdílené odkazy a videa mě udržují po celý rok motivovanou a správně naladěnou i bez ježdění na asfaltu, vlnách nebo sněhu. Pokud máte taky nějaké tipy, sdílejte prosím dole v komentáři. Dnešní příspěvek měl být mnohem obsáhlejší, když jsem ale viděla, jak se příspěvek plní obsahem jen o józe, zkrátila jsem dnešní rozsah jen na jógu a příště bude posilování. 

Proč je nebe modré, země kulatá, Frodo bílý a síla zvyku tak zakořeněná? Přestože ráda objevuju nové kouty Země jak různě po světě tak i za domem, nedělám to tak často, jak bych si představovala. A v tom druhém případě to platí dvojnásob. 
Když před lety postavili za kopcem novou cyklostezku, rychle jsem si zvykla mířit s longboardem právě tam. Trasa bývalé železnice se stala naší novou oblíbenou procházko-projížďkovou lokalitou. Kopečky různých tvarů se vlní za širokými lány polí a cestu lemuje potůček Trkmanka, prostě prostředí, na které se dobře zvyká. 
Bylo to ale až s Lindou, kdy se hranice mého nově vyhraněného procházkového teritoria smělě posunuly dál než za okraj asfaltové cyklostezky. Když během její návštěvy u nás řezala obloučky a nasávala kouzlo jižní Moravy, zaujal ji v dálce jeden z kopečků. "Co je to za divnej kopec?" zavolala na mě zatímco jsem se na longboardu dmula pýchou nad krásou scenérie, kterou mám za kopcem (nebo dvěma). Zaraženě jsem přibrzdila a hleděla na vskutku divnej kopec. Vypadal, jakoby mu v půlce někdo useknul špičku a odhodil ji někam za Pálavu. Ještě víc mě ale zarazil pocit, jako bych ten kopec viděla poprvé. A že ačkoli leží jen nedaleko od mého bydliště, jen nepatrně tuším, co by mohl být zač. ​

Za oknem fučí ledový vítr a podzimní deštíky špiní ulice. Tak si říkám, jestli se zítra na tom longboardu ještě projedu, kouká na mě ze skříně a já na něj a doufám, že ještě jo! Snad bude ještě pár hezkých dnů na jízdu, než longboardy úplně zazimujem, a tak následující videa poslouží ještě na vyhecování k trénování nových trikům (jako playlist I) a ne jen k rozloučení se sezónou.

I finally gave up the idea of going to the mountains once again and left the snowboard waiting in the closet for the next season. Luckily the perfect weather arrived after few weeks of waiting and now we can spin the longboard wheels and enjoy warm morning, sunset or whatever kind of seesions you like. Here I want to share few videos and short movies that made me stay tunned during waiting! Get in the mood, longboard season is ooooon! ​

​Po válendě na pláži jsme udělali poslední kšeft smrtelně vážnému bugrákovi, o kterém jsem si první den naší návštěvy myslela, že je to ten nejveselejší člověk na světě. No, a pak jsme se odebrali hledat zastávku Flixbusu. Našli jsme ji díky mobilu a to kdesi ve ztracenu. Sedli jsme si na opuštěnou lavičku a po setmění se skutečně objevil zelený autobus. Řidiči byli nějací neklidní, naházeli věci dovnitř, práskli dveřma, usoudili, že jsme všichni a šlápli na plyn o 10 minut dřív, než byla doba odjezdu. Flixbus mě prostě nepřestával překvapovat. Biarritz byl už dávno zahalený ve tmě. Tam někde za baráky se střapatý blonďák nejspíš snaží uspat malého ďábla a jako uspávanku mu nemohl dopřát nic lepšího než nekonečné šplouchání a šumění oceánu. Ten se dál vlní svým tempem jako už od pradávna a my uháněli po dálnici směr Paříž. Nejvyšší čas připravit se na příjezd domů, spoustu změn a příchod studeného podzimu.

​Chčije a chčije. Počasí se ne a ne slitovat! V Biarritzu, kousek od kempu, je muzeum Cité dé l´oceán. To by mohl být dobrý alternativní plán, jenomže nám ho zkřížily zase ceny vstupu. Tak jsme si aspoň dobrou půlhodinu postáli venku zahalení v pláštěnkách na dešti a četli venkovní výstavu s fotografiemi a příběhy z historie surfování. Tenhle den už na mě padla pěkná deprése! Čas se krátil a surfování se nám pořád nějak vyhýbalo. Zase mě to přesvědčilo, že u oceánu se prostě musí žít, abychom nasbírali zkušenosti. To sice nebylo žádné nové zjištění, ale vždycky mě to aspoň utěší, a odpustím si nějaké blbé chyby, nevychytaný rozplánování dnu. Naštěstí poflakování po Biarritzu nám nebylo proti srsti. Před deštěm jsme se různě schovávali – v knihkupectví, v obchůdkách nebo v hospůdce. Nasávali jsme atmosféru surfařskýho města a já nabírala energii na následující školní rok. Z těchto zážitků teď budeme žít, kdo ví, jak dlouho, než budeme mít zase příležitost utéct k oceánu. To, že jsme se pořád nemohli dostat k surfování, mi připomnělo doby, když jsem byla šťastná prostě jen proto, že jsem mohla být u moře v Chorvatsku nebo v Itálii. Vždycky chceme víc a víc, někam se posouvat a najednou jsem zjistila, že i u něčeho tak čistýho jako je surfování se to potvrdilo. Všechno to začalo u moře, ještě před tím, než jsem vůbec měla tento sen o sjíždění vln. Jen tak být u moře. Tak jsem se snažila zklidnit, nenadávat si a jen si tak užívat náš krásnej výlet s jeho jednoduchou podstatou.

Ten den to nebylo naše poslední setkání s německými turisty. Před námi byla poslední noc v Biarritzu a ve Francii vůbec, a tak jsme se ten večer stejně jako oni, plácli přes kapsu a konečně si zašli na pořádnou romantickou véču do přístavu. Biarritz zahalila tma a pouliční světla rozsvítila malý rybářský přístav. ​​Kouzelná romantická atmosféra, která Tomáše míjí jako kočku myš, si moji snílkovskou maličkost celou podmanila. V duchu jsem se loučila se šploucháním vody o loďky v přístavu, se svítícím majákem za našimi zády, na který jsme se ani jednou, Bůh ví proč, nevydali. Bílé rybářské domky s barevnými dřevěnými okenicemi ve světle pouličních lamp stáli v pozadí restaurace jako nějaké kulisy a číšník nám nosil mořské dobroty a víno. Přecpaní jsme se soukali do kopce a na jeho vrcholku si zapálili cigaretku. Biarritz nádherně svítil a bílá pěna se sunula z nekonečného tajemného černého prostoru ke břehu pláže La Grande.