Mraky se po pár dnech konečně roztrhaly a pustily na svět pod sebou hřejivé sluneční paprsky. Vzdouvající se vlny si prohlížím s veškerou úctou a respektem vypěstovaným během života stráveného na březích placatého rybníčku na Moravě. Po včerejším deštivém antré s největším pěňákem, co měli na půjčovně, jsem dnes stála připravená se opět vnořit do vln s jen o něco menším plavidlem. Jdu na to pomalu, hezky od nuly. 
Přestože jsem se zdržovala výhradně ve svojí komfortní zóně, neuspořádané vlny mi občas rostly před očima. Moje maximální soustředění by dokázalo narušit jen máloco. Ale co je to tam za velkýho racka? Že by to byl...srdce mi poskočilo...terej? Terej! Symbol mého malého osobního vítězství nad akademickou povýšeností*. Vlny mě k mému překvapení najednou úplně přestaly zajímat. To sice není idelní stav, ale i přes vysokou hladinu adrenalinu v mém těle jsem někde uvnitř moc dobře věděla, že stojím jen pokolena ve vodě, kolem nikde nikdo a moje situace tím pádem zdaleka není tak dramatická. Pohodlně jsem se opřela o svůj vor a úplně jsem se poddala pozorování dění na obloze.
​Už mě začínalo bolet za krkem a slaná voda mi bez přestání omývala doširoka otevřené oči. Terej působil podobně soustředěně. Vyhlížel pod hladinou kořist a dával si při tom dost načas. Pak se konečně rozhodl a jako šíp zmizel pod hladinou. “Joooo!” zaradovala jsem se ze svého ornitologického úlovku. Nevím, z čeho jsem měla větší radost. Jestli z toho, že jsem přistihla tereje při lovu, nebo že mě konečně něco vytrhlo z otravné nejistoty, zda-li přežiju třiceticentimetrové vlnobití.

Svoji pozornost jsem po této dlouhé minutě znovu zaměřila na vlny. Zlomila se zrovna jedna větší, spolkla jednoho neúspěšného surfaře a hrnula ke břehu hromadu pěny. Rychle jsem se vyškrábala na prkno a začala pádlovat. Špičky k sobě, ruce k hrudníku, pohledem propíchnout kavárnu na pláži a tři, dva, jedna, teď! Pěna mě nesla, dokud se prkno nezastavilo. Plácla jsem sebou do studené vody a nechala sebou vláčet jako vyvrhnutá velryba. Je tady krásně. A příště už vypádluju ven, ať na toho tereje líp vidím.  

* koho by snad zajímalo, co tím myslí, může si přečíst tento příběh z února 2017

Colin Firth ve filmu Úsvit měsíce od Woodyho Allena odměřeně popisuje aktivitu jako je "pozorování ptactva" coby nepochopitelně a mimořádně neproduktivní aktivitu. I když mamce tím způsobil záchvat smíchu následovaný konejšivým poklepáním po mém rameni, mám to štěstí, že ne jedna, ale hned dvě kamarádky byly opačného názoru. Ochotně se se mnou šly v té nejhorší zimě a fičáku potloukat v houštinách lemujících nádrže Nových Mlýnů a s dalekohledem v ruce lamentovat, jestli ty černé slepice před námi jsou kormoráni. ​

"V Lisabonu jsou plameňáci?" vyhrknu nadšením, když mi v ruce přistane brožurka s reklamou na ptačí chráněnou oblast u řeky Tejo. "No jasně, stačí skočit na metro, vystoupit na Oriente, dát se doleva a za tím velkým mostem je plno ptáků, plameňáci tam bývají hlavně teď v zimě."
​Dva měsíce nejsou mnoho, zvlášť když mám na výlety čas jen o víkendech a ty chci trávit hlavně vyvržená na pláži jak vorvaň po dalším (doslova) dech beroucím zakusení sil Atlantiku.
​A tak, když mi bylo jednoho sobotního rána s prosbou oznámeno, ať do vody nechodím, když jsem celý týden bojovala s jakýmsi zákeřným virem, rozhodla jsem se jít vypátrat ty plameňáky.

Sobotní čekání na metro stane se, pro mnohé chvíli nudy♫. Když ale metro konečně přijelo, pak už jsem se rychle ocitla na zastávce Oriente. Tolikrát jsem tam byla a nikdy mi nikdo neřekl, že jsou tu plameňáci! Lidi jsou někdy fakt hrozně sebestřední! Po vyškrábání se z metro díry na denní světlo jsem prošla obchodním centrem, kde mi prodavačka párků v rohlíku prozradila směr (pořád rovně:)) a skutečně, po dvou set metrech chůze za nosem jsem vylezla z obchoďáku a přede mnou stál plameňák.
​Kecám, ale proletěl nade mnou čáp, což byl zvláštní příslib a nevěděla jsem, jak reagovat. Mám se radovat, že nade mnou proletěl důkaz přítomnosti zajímavých ptáků nebo se bát, že jsem zase něco špatně pochopila a zjistím, že jsme se celou dobu bavili o čápech a ne plameňácích? Možný je všechno, znám lidi, co hledají tygry v Africe a já jsem na podobné situace obzvlášť v zahraničí velmi náchylná. (zasraná nevypočitatelná portugalština)

Sluníčko pěkně svítilo, svlíkala jsem jednu vrstvu za druhou, v rámci slušnosti samozřejmě, nasadila sluneční brýle a spokojeně se vydala směr řeka Tejo. Krásný den, perfektní na bezvládné vorvanění se na pláži, ale moje zesláblé ruce z intenzivního týdenního kurzu držení záchodové mísy jednou rukou a vlasů druhou mi připomněly, že dneska bude lepší se věnovat mojí nové vášni - ornitologii!
​Takže nade mnou proletěl čáp a pak jsem potkávala různý lítající racky s černou hlavou, co jsem nechápala, co se jim stalo a kam tu hlavu strčili, jakýsi slípky na dlouhých červených teňoučkých nožičkách, pak jsem narazila na volavku, co jsem netušila, jestli je stříbrná, červená, zlatá nebo bramborová, a tak jsem klesala stále hloub a hloub, až jsem klesla na úplné dno, hleděla nad sebe na větve jakési borovice a bylo mi do breku z toho, že si vůbec nejsem jistá tím, co je to za druh.Po tomhle profesionálním sebe destrukčním masakru, jsem si pověsila na krk zrcadlovku, tvářila se profesionálně a když ne sebe, tak alespoň všechny kolemjdoucí jsem přesvědčila o svém hlubokém vědeckém zájmu o okolní zeleň a vodní ptáky.
Cestou k mostu se rozkládá moc pěkný park Parque das Nacoes. Voda šplouchá a uklidňuje zneklidněné duše, kolem lítají a ječí černohlaví racci a ta kombinace městského parku a opravdové přírody působí tak nějak harmonicky, až mi to vykouzlí úsměv na tváři při představě, že by takových míst mohlo být jednou všude víc. Ptáci soustředěně ťapkají v blátě a za nimi se táhne dlouhý most Vasco de Gama.

Tak jsem nakonec přece jen spatřila nějakou tu exotiku na blátivém břehu řeky Tejo. Lisabon mě nepřestává překvapovat, nevím, co tu dělat dřív!
​Pěkný výlet, téměř beznákladový a za půl dne hotovka (*tenhle článek je čím dál víc perverzní, o tom se mi ani nesnilo :D), takže odpoledne ještě můžete stihnout něco jinýho, popřípadě to hecnout a dojít až k těm plameňákům :) V okolí Lisabonu je spoustu zajímavých ptačích oblastí, ale k jejich návštěvě už by bylo potřeba auto. Pokud ale je ta možnost, neměli byste si to nechat ujít :) Lepší, jak jít do ZOO!

Tipy na ptačí oblasti v okolí Lisabonu, o kterých bohužel nic nevím, ale můžete to zjistit:) :

• Evoa - Tagus Estuary Birdwatching and Conservation Area
• Estuário do Sado
• Lagoa Pequena
• Cabo Espichel
• Salinas de Alverca and Forte da Casa

​
Koukněte na pěkná videa:

A tak sem se krátce po Brazílii ocitla opět a zas v úžasném Portugalsku.  Je to pecka, každý den mi buší srdce nadšením, protože budu stážovat v organizaci, která se věnuje mořským ptákům, komerčnímu rybolovu a ochraně přírody na ostrovech Berlengas, kousíček od milovaného Baleal.

​Je to parádní ironie, celá tahle mořská záležitost! Dovolte mi povykládat krátký příběh:
Sedím připosraná na přijímačkách na vysokou v Olomouci, právě čerstvě vyfackovaná zjištěním, že i když miluju zvířátka, vůbec nevím, jak je na poznávačce pojmenovat a to ani  ty nejběžnější druhy. Takhle kvalitní přírodovědec jsem, musím se přiznat, doteď. Pokračovala jsem na šibenici, k ústní části přijímaček. Pán s veleváženým výrazem, co by si kvůli tomu svému akademickému ksichtění se taky zasloužil jednu zprava, se mě zeptal, jak si to teda představuju až dostuduju bakaláře. Co já vím? Mně možná zejtra srazí auto a on se mě ptá, co budu dělat za tři roky? "No...mně se líbí mořská biologie". A ten pán praví, div se ze sebe neposere: "Tak mi řekněte názvy nějakých mořských živočichů, nejlépe latinsky" Ztuhla mi krev v žilách, možná si teď, po pěti letech, z pána dělám prdel, ale v ten moment jsem měla v kalhotách jedno velké mořské hovno. A ani na to jsem si nevzpomněla. Jediný, co mě napadlo, byl terej. Tak se zebe soukám: "No..., tak třeba terej."
"No..." odfkrne, div mu pohrdáním nevypadnou oči z důlků "...ano, to je mořský pták. Ještě nějaký tvor z vás vypadne? Co třeba mořská okurka?"
Na přírodovědeckou fakultu v Olomouci jsem se, k velkému překvapení všech, nedostala.
A tak, když jsme před týdnem odplouvali z dvoutýdenního pracovního pobytu na ostrově Berlenga, sledovala sem z lodě, jak nádherní terejové okolo loví a jako vystřelené šípy mizí pod hladinou moře. Se spokojeným úsměvem na tváři jsem si po tolika letech najednou vzpomněla na ten těžce demotivující zážitek. Nevěřícně jsem hleděla na tereje. Jak je možné, že jsem tady, i když vím pořád stejný hovno jako před těma pěti rokama? Zaraženě i pobaveně vzpomínám....terej v letu zpomalil, udělal jakousi zvláštní piruetu a střemhlav zasvištěl pod hladinu...A jestlipak ten akademický šašek ví, jak se latinsky řekne "kurevský nadšení pro věc"?