Sladký mátový čaj, vonné tyčinky, staré dřevěné lodičky podřimující na břehu oceánu, nemilosrdné bakterie odsuzující zhýčkané Evropany k několikadennímu "horem spodem" maratonu v koupelně, longboardový ráj v malé rybářské vesničce Imsoaune, marocké slunce zapadající za modrý horizont, úzké uličky s malými krámky a skútry míjející o centimetry každého, kdo se bláhově domníval, že tak úzkým prostorem nic neprojede - to jsou jen střípky všech dojmů a vzpomínek z Maroka, které navždy zůstanou zapsané v našich srdcích i žaludcích.

Dnes u snídaně jsem si na Maroko zavzpomínala u nového videa od The Surf Tribe:

A přidávám i staré dvouminutové video od Santosha Society, které si můžete pustit na Vimeu - ODKAZ.

Škoda, že naše cesta byla jen tak krátká, za to mě ale přesvědčila, že do Maroka se budeme muset ještě někdy vrátit. Zatím se můžu přehrabovat v rok starých zápiscích, které jsou i tady na blogu! :-)

Mraky se po pár dnech konečně roztrhaly a pustily na svět pod sebou hřejivé sluneční paprsky. Vzdouvající se vlny si prohlížím s veškerou úctou a respektem vypěstovaným během života stráveného na březích placatého rybníčku na Moravě. Po včerejším deštivém antré s největším pěňákem, co měli na půjčovně, jsem dnes stála připravená se opět vnořit do vln s jen o něco menším plavidlem. Jdu na to pomalu, hezky od nuly. 

I když jsme byli bez auta, zvládali jsme každý den prozkoumat trochu okolí a různé pláže. Imsoaune ale byla výzva a zase jsme asi trochu prohloupili, když jsme po dlouhém zvažování přece jenom v Aouriru nasedli do sdíleného taxíku a nechali se "okrást" o 200 dirhamů. 
Pro příště aspoň víme, že se vyplatí jet linkáčem do Tamri a až z tama taxíkem nebo nějakým náhodným autobusem na rozcestí. Aspoň cestou zpátky se nám to tak podařilo a vyšlo nás to na polovinu. Za to úsilí i začátečnické chyby to ale stálo. Pláž v Imsoaune se táhne mezi kouzelným rybářským molem a vysokými kopci. Do vody se vstupuje přímo z mola nebo se to taky dá sklouznout rovnou po zadku, že, Tome :-)

Než nám ruce a celý zbytek těla vypovědělo službu po každodenním plácání se ve vodě, surfování bylo hlavní náplní našeho dne. Vlny byly sice malinké, ale právě takové mi vyhovujou po několikaměsíčním suchozemském životě. Městečko Aourir, ve kterém jsme bydleli, leží u hlavní silnice a bylo tam dost rušno. Každý den jsme ale prozkoumávali i okolní pláže a nejvíce zvědavá jsem byla na proslulý Taghazout. Trochu jsme se "báli", že to tam bude přeplácané surfařským vibem, ale zase jednou jsem se přesvědčila, že surfařský turismus umí pěkně splynout s místní kulturou a životním stylem. Strach z velkých prodejen Quicksilveru a bilboardů s reklamami na školy byl zatím naštěstí úplně zbytečný. 
Narozdíl od Aouriru, o kterém jsem si původně mysleli, že bude zapadlejší, nebyla v Taghazoutu ani asfaltová cesta a atmosféra byla mnohem kouzelnější. Půjčovny prken se tísnily v úzkých marockých uličkách mezi obchůdky s ovocem a zeleninou. Stejně tak do prostředí zapadly malé restaurace a kavárny. Obzvlášť se mi zalíbila kavárna na kraji chodníku s výhledem na pláž Panorama point. Stolek schovaný pod pergolou porostlou nějakou rostlinou s velkými žlutými květy působil jako nějaká skrýš pro pisálky a snílky. Z útulného úkrytu jsme se kochali pohledem na malou plážičku přímo pod námi, na které stály staré (ale pořád ještě funkční) dřevěné a rybářské loďky natřené na modro.

Před týdnem a něco jsme ještě běžkovali pohádkově zasněženýma Jeseníkama a teď se vyhříváme pod marockým sluníčkem, čekáme na rybí tajine a kocháme se výhledem na oceán z terasy malé restaurace. Vlny jsou takové všelijaké, což už jsme zakusili na vedlejší pláži na vlastní kůži a po dlouhé době mi bylo nepřetržitým vlnobitím a mým nepříliš vytrvalým pádlováním opět připomenuto, jak jsem slaboučká. Tom je momentálně zkroušený, protože si nemá kde koupit cigára a svůj zármutek se snaží zahnat čtením Šeherezády. Rybí tajine zapečený ve velkých keramických mísách je výborný! Zakusovali jsme k tomu placky a zapíjela jsem ho přeslazeným mátovým čajem. Cukr nenosí v cukřenkách nebo sáčcích, ale jako celou kostku položenou na tácku vedle cínové konvičky. Mátu běžně pěstujou ve venkovních květináčích před restaurací, kde taky končí zbytky, na které už čekají Maročany milované kočky. Ty jsou úplně všude, ale o pouliční pejsky taky není nouze. Nevypadají ale nijak zbědovaně. Oblíbené potkávací místo je třeba ulička s řeznickými stánky, kde vždycky přistane nějaký ten odřezek a jako dezert se nabízí kaluže krve.

Vyprávění malého chlapce o cestě, na kterou ho vzal jeho otec společně s celým zbytkem rodiny, stejně jako to s ním kdysi udělal jeho dědeček. Obdivuhodná cesta rodiny s malými dětmi více i méně exotickými krajinami za hledáním těch nejlepších vln a hlavně Velké ryby, kterou mají v plánu během svojí výpravy chytit. Film působí jako balzám na duši stejně jako pohled na párek surfařů (Aamion and Daize Goodwinových) při jízdě na vlnách. Především jezdit jako Daize, to je prostě sen! Vyprávění má spád, je vtipné a i když jsem vlastně jen ležela na gauči a čučela na telku, měla jsem pocit, že jsem úplně splynula s přírodou na obrazovce a celou cestu prožila s nimi. 
Film byl v uplynulém roce na plátnech všech možných surfařských filmových festivalů a shlídnout se mi ho konečně podařilo na Netflixu.
Oficiální stránky filmu: https://www.giventhemovie.com/about 
Trailer: 

Alana Blanchard, Bethany Hamilton a spoustu dalších surfařských hvězd mě nikdy tolik neoslovily jako právě Lauren Hill. Z Floridy, kde vyrůstala a ve 14 letech chytila svoji první vlnu, později vycestovala studovat do Austrálie environmentální vědy a sociologii. Všechny svoje zájmy propojila a studia zakončila prací o environmentální etice a surfařské kultuře.  Austrálii dnes už považuje za svůj domov, žije tam se známým surfařem a aktivistou v ochraně oceánů Davem Rastowichem a nedávno se jim narodilo děťátko. 
Za nakažlivým úsměvem a jiskřivýma očima Lauren vidím spoustu odvedené práce, silnou laskavou osobnost ale hlavně spoustu radosti ze života. Prezentuje surfing a životní styl kolem něj přesně tak, jak ho spoustu z nás vnímá nejraději. Upozorňuje na to, že se dnes bereme příliš vážně a s tím nejde než souhlasit, v surfingu obzvlášť. Mám pocit, že tato osoba dokáže lidi znovu napojit na surfování s jeho původní podstatou, přímo to z ní vyzařuje. Což může znít směšně, když jsem ji vlastně nikdy neviděla na živo. Věřím ale, že v tomto případě nejsou moje představy o mém idolu zkreslené. Vždyť jen skutečnost, že dala v mládí přednost studiím před kariérou profesionální surfařky, naznačuje mnohé. 
Další, čím mě Lauren okouzlila, je, že neskrývá svoje sympatie k menším vlnám. Na videích neřeže ostré zatáčky na velkých vlnách a neběhá po pláži se shortboardem v podpaží. Místo toho se nechává unášet pohodovýma vlnama na dlouhém longboardu a elegantně tančí s oceánem. Při pohledu na to splynutí a hravost jsem si uvědomila, že tohle je možná přesně to, co hledám, a že k tomuto stylu tíhnu i na longboardu na kolečkách, to jen potvrzuje. 

Lauren se kromě aktivit v ochraně přírody, proslavila také díky svému blogu SEAKIN, kde se kromě životního prostředí a ochraně oceánů, zabývá postavením a vnímáním žen v surfingu.

Ráda se dívám na videa o Lauren, když potřebuju povzbudit, namotivovat nebo se jen chci podívat na hezké surfařské video. Mohla bych ji poslouchat stále dokola. Její úspěchy mi dodávají naději, že spojení všech různých zájmů není nic nemožného. Poslední tečkou bylo, když jsem viděla, že mají s Davidem hnědou borderku. Tím se nekrompromisně stává mojí nejoblíbenější surfařkou na světě :-)

► Nedávno Lauren se svým partnerem Davem rozjeli WATERPEOPLE PODCAST
► Blog Lauren THE SEAKIN
​► Rozhovor s BE YOUR OWN MUSE
► Lauren jako host v podcastu od Ashe Grunwalda

Minulý rok Lauren představila z vlastní tvorby krátkou parodii na svět ženského surfingu, jak je prezentován ve většině videí a jak je to ve skutečnosti. Nepochybně si tímhle výtvorem získala sposutu příznivců :-)

Lauren jsem dřív tolik neregistrovala a přitom jsem ji v roce 2016 viděla v krásném surfařském filmu Bella Vita, kde přijela s Davem a jeho kamarádem objevovat vlny, a teď se podržte - do Itálie. 

​Po válendě na pláži jsme udělali poslední kšeft smrtelně vážnému bugrákovi, o kterém jsem si první den naší návštěvy myslela, že je to ten nejveselejší člověk na světě. No, a pak jsme se odebrali hledat zastávku Flixbusu. Našli jsme ji díky mobilu a to kdesi ve ztracenu. Sedli jsme si na opuštěnou lavičku a po setmění se skutečně objevil zelený autobus. Řidiči byli nějací neklidní, naházeli věci dovnitř, práskli dveřma, usoudili, že jsme všichni a šlápli na plyn o 10 minut dřív, než byla doba odjezdu. Flixbus mě prostě nepřestával překvapovat. Biarritz byl už dávno zahalený ve tmě. Tam někde za baráky se střapatý blonďák nejspíš snaží uspat malého ďábla a jako uspávanku mu nemohl dopřát nic lepšího než nekonečné šplouchání a šumění oceánu. Ten se dál vlní svým tempem jako už od pradávna a my uháněli po dálnici směr Paříž. Nejvyšší čas připravit se na příjezd domů, spoustu změn a příchod studeného podzimu.

​Chčije a chčije. Počasí se ne a ne slitovat! V Biarritzu, kousek od kempu, je muzeum Cité dé l´oceán. To by mohl být dobrý alternativní plán, jenomže nám ho zkřížily zase ceny vstupu. Tak jsme si aspoň dobrou půlhodinu postáli venku zahalení v pláštěnkách na dešti a četli venkovní výstavu s fotografiemi a příběhy z historie surfování. Tenhle den už na mě padla pěkná deprése! Čas se krátil a surfování se nám pořád nějak vyhýbalo. Zase mě to přesvědčilo, že u oceánu se prostě musí žít, abychom nasbírali zkušenosti. To sice nebylo žádné nové zjištění, ale vždycky mě to aspoň utěší, a odpustím si nějaké blbé chyby, nevychytaný rozplánování dnu. Naštěstí poflakování po Biarritzu nám nebylo proti srsti. Před deštěm jsme se různě schovávali – v knihkupectví, v obchůdkách nebo v hospůdce. Nasávali jsme atmosféru surfařskýho města a já nabírala energii na následující školní rok. Z těchto zážitků teď budeme žít, kdo ví, jak dlouho, než budeme mít zase příležitost utéct k oceánu. To, že jsme se pořád nemohli dostat k surfování, mi připomnělo doby, když jsem byla šťastná prostě jen proto, že jsem mohla být u moře v Chorvatsku nebo v Itálii. Vždycky chceme víc a víc, někam se posouvat a najednou jsem zjistila, že i u něčeho tak čistýho jako je surfování se to potvrdilo. Všechno to začalo u moře, ještě před tím, než jsem vůbec měla tento sen o sjíždění vln. Jen tak být u moře. Tak jsem se snažila zklidnit, nenadávat si a jen si tak užívat náš krásnej výlet s jeho jednoduchou podstatou.

Ten den to nebylo naše poslední setkání s německými turisty. Před námi byla poslední noc v Biarritzu a ve Francii vůbec, a tak jsme se ten večer stejně jako oni, plácli přes kapsu a konečně si zašli na pořádnou romantickou véču do přístavu. Biarritz zahalila tma a pouliční světla rozsvítila malý rybářský přístav. ​​Kouzelná romantická atmosféra, která Tomáše míjí jako kočku myš, si moji snílkovskou maličkost celou podmanila. V duchu jsem se loučila se šploucháním vody o loďky v přístavu, se svítícím majákem za našimi zády, na který jsme se ani jednou, Bůh ví proč, nevydali. Bílé rybářské domky s barevnými dřevěnými okenicemi ve světle pouličních lamp stáli v pozadí restaurace jako nějaké kulisy a číšník nám nosil mořské dobroty a víno. Přecpaní jsme se soukali do kopce a na jeho vrcholku si zapálili cigaretku. Biarritz nádherně svítil a bílá pěna se sunula z nekonečného tajemného černého prostoru ke břehu pláže La Grande.