Cesta - I.část - Nádraží Gallieni

Kdo by to byl řekl, že na Francouzském autobusovém nádraží nebude nějaká příjemná zašívárna nebo aspoň úschovna zavazadel. Nemám tím pádem na výběr a pomalu přimrzám k plastové barové židličce ve studeném bufetu. Z velkého okna hned za stolkem nepozoruju rušné deštivé ulice Paříže a všední životy Pařížánů schovávajícími se pod barvenými deštníky. Naopak, vychutnávám si idilycký výhled do sterilní nádražní chodby obehnané šedobílou zdí přerušovanou vchody k jednotlivým nástupištím. V jednom z nich přešlapuje z nohy na nohu osamělá paní a vyhlíží v prosotrné garáži zející prázdnotou svůj autobus. Jestli jede tím, co já, tak jí fandím, protože ten přijíždí až za dvě hodiny.
Chystala jsem se zajít si pro další hrnek čaje, ale milý pan bufeťák právě zabouchl dveře, zamkl je na pět západů z různých stran na různé způsoby a zbyl po něm jen ledabyle přilepený vzkaz na dveřích ve francouzštině. Zůstala jsem napospas v útrobách ledového bufetu bez čaje, bez topení a hromadou svých zavazadel.  

Nekoukej tak! Ani nevíš, že už máš taky zbaleno a za měsíc se uvidíme! 

Nádraží Gallieni

Cesta z Prahy probíhala hladce. Až na to, že jsem byla obklopená členy početné rodiny, jejíž příslušníci bez přestání prskali, chrchlali a dalšími různými způsoby dávali vědět o svojí přítomnosti a momentálním skupenství jejich bacilů. Vzduch se v kabině vůbec nehýbal. Snad by bylo příliš troufalé poprosit jednoho z neustále vysoko nadskakujícím potomků, kterému jeho vlastní máma seděla po odpočívající levici, aby si zakryl pusu, než svým dalším mocným kýchnutím posprejuje nevinné oběti jeho zanedbaných základů etikety. Další člen tlupy sedící vedle mě přes uličku – holčička s prasečím obličejem, tmavýma střapatýma vlasama a hustým obočím téměř srostlým do výhružné linky – si mě nepřiměřeně často a dlouho přeměřovala svým zvláštním, řekla bych snad hladovým, pohledem. Její pozorností jsem nebyla tak poctěna, jako spíš znepokojena. Připomínala tak trochu bláznivou Viktorku, s tím rozdílem, že tahle se cestou ke splavu schovávala před častými bouřemi v cukrárně. Ke konci cesty jsem sebrala všechnu odvahu a její upřený zkoumavý pohled jsem jí oplatila opravdu dlouhým tázavým pohledem. Po asi půlhodině vyhroceného očního kontaktu vylekaně uhnula a upřela svůj zrak do sedačky před sebou. Nedaleko od Paříže jsem si povšimla, že tiše zvrací do papírové tašky Lidl díkybohu vystlané igelitkou. Trochu se mi jí zželelo a nabídla jsem jí mentolku. Poplašeně odmítla. Zanedlouho vyčerpaně usnula a zůstala natažená jak dlouhá tak široká přes obě sedačky až do cílové stanice. Tam, věrná svým rodinným etickým zásadám, zanechala tašku s překvapením u svojí sedačky a navždy opustila prostory autobusu bez jediného mrknutí oka. Sdělila jsem tu šťastnou novinu odevzdanému panu řidiči, který mi na oplátku prozradil, jak se dostanu na autobusové nádraží, odkud mi pojede spoj do Lisabonu. Opustila jsem autobusové nádraží Bercy Seine s vědomím, že jestli jsem nechytila Corona virus během této cesty, můžu se hrdě prohlásit za imunního jedince.

Venku byla ještě celkem tma a lilo jako z konve. Navěšila jsem na sebe všechny ty bágly a vyrazila do ulic plných hlubokých kaluží s hnědou vodou. Mým úkolem bylo, co nejrychleji zalézt do metra. Naštěstí značení bylo dobré a za chvíli jsem už pátrala po svojí pozici ve spletité mapě plné barevnýmých čar. Za chvíli jsem se zorientovala a tentokrát velmi vděčná za eskalátory se ponořila hlouběji do podzemí. I přes tři přestupy, které mě čekaly, ubíhala cesta hladce a naštěstí necestovalo moc lidí. Gallieni byla moje cílová stanice a zároveň konečná stanice linky 3. Jen co jsem vystoupila, ukazatele mě naváděli přímo k nástupištím Eurolines.

Zajímalo by mě, co to má ten pan bufeťák za pracovní dobu, nebo morálku? Neustále přichází, odchází a bufet je přístupný v nepředvídatelných intervalech. Zpravidla se ale dveře zavřou pokaždé, když se chci už konečně odtrhnout od deníku a jít si pro ten čaj. Už se těším, jak zalezu do teplého autobusu a nacpu zmrzlá chodidla do tlustých ponožek. Musím říct, že Florenc je proti tomuhle jak Hilton mezi autobusáky.