Dvě tváře Malé Fatry - I.díl: LÉTO

11/2/2020

Zápisky z Malé Fatry, léto 2019
Městečko Terchová žije. Letní slavnosti v centru jsou v plném proudu, hudba hlasitě vyhrává a jen velmi těžko odolávám zdobeným halenkám, krásným dřevěným nádobkám a dalším slovenským suvenýrům plnících stánky na trzích. Nad městečkem obklopeným zelenými horami a výběžky skal se klene modrá obloha bez jediného mráčku. Stan jsme postavili v nedalekém kempu Belá Nižné Kamence, odkud se na druhý den chystáme dojít na Veľký Kriváň.

Den příjezdu jsme si kromě procházky živým centrem města zpestřili návštěvou Jánošíkovch Dier. Arčí statečně ťapkal po kovových a dřevěných chodníčcích nad Hlbkoým potokem, ale v některých úsecích jsme ho radši přenesli. Kromě Jánošíkovch Dier jsme se totiž setkávali i se spoustou děr nezanedbatelné velikosti v samotných chodnících. Ne nadarmo je tato turistická trasa označovaná jako jedna z nejhezčích na Slovensku. Při procházce soutěskami, kaňony, kolem vodopádů a všudypřítomného zurčícího potůčku rychle získáme pocit, jako bychom se ocitli v úplně jiném světě, daleko od hlučného festivalu, který se ve skutečnosti odehrával jen pár kilometrů od nás.

I když při pobytu v přírodě máme pocit, že k životu vlastně mnoho nepotřebujeme, nechali jsme se po návratu do civilizace vlákat hned první hospůdkou, kde jsme naše propojení s přírodou a oddálení od konzumního způsobu života oslavili pořádnou dávkou palačinek se zmrzlinou, šlehačkou a kafem. A to byl jen začátek. Nakoupené fazole, polívky ze sáčku, tuňáci a další delikatesy dřímající v kufru auta zaparkovaného v kempu se naší pozornosti nedočkaly ani potom. Bez borůvkových knedlíků a bryndzových halušek by naše zážitky zůstaly ochuzené o velkou část kultury. Při takových krutých nástrahách bylo téměř nemožné, abychom navzdory našemu pečlivě propracovaného plánu jak zvládnout výlet nízkonákladově, neupadli do požitkářského rauše.

Druhý den ráno jsme v naší tříčlenné sestavě opustili kemp a cestu na Veľký Kriváň jsme zahájili po žluté turistické trase k Malé Bránici, kde jsme pokračovali po zelené. Cyklostezka kopírující naši trasu najednou skončila, jako když utne a v tu chvíli jsme se konečně odtrhli od civilizace. Následující kilometry nás čekalo stoupání lesem a rozlehlými loukami s vysokou trávou.

Postupem času se kolem nás začaly otevírat nádherné výhledy do krajiny a prázdná hřebenovka za námi i před námi nám dovolila si dnešní výhledy nechat jen pro sebe, zatímco Arčí odpočíval ve stínu pod borůvkami.

Jinak tomu bylo na samotném vrcholu Kriváně, kde se hloučky lidí usilovně soustředili především na zpečetění jejich dnešního výkonu fotkou s rozcestníkem, bez které by do té chvíle pravděpodobně nic nebylo skutečností. Z vrcholu jsme pokračovali zase sami a před námi byla ještě stále ta delší část výšlapu. Po červené trase z Kriváně až k Poludňovému grúni se šlo jedna radost a o přestávkách jsme se kochali výhledem na Veľký Rozsutec.

Následující sestup po žluté trase k chatě na Grúni se mi zapsal hluboko do paměti. Nikdy předtím mě nenapadlo, že cesta z kopce může být tak náročná. Chvilkami jsem stála se založenýma rukama uprostřed svahu a začínala věřit tomu, že tento svah prostě nezdolám. Arčí si vždy poodběhl napřed a z pohodlí stínu sledoval naše dvě potácející se postavy snažící se přijít na nejméně bolestivý způsob chůze. Chata pod námi se zdála být pořád tak vzdálená, my nebyli ještě ani v půlce a mě už docházely nápady. Nohy už mi selhávaly, pozadu to taky moc nešlo, válet sudy jsem se nakonec neodvážila. Nezbývalo, než sestupovat po pomyslných serpentinách. Arčí trpělivě vyčkával, zatímco jsme jak trubky chodili z jedné strany kopce na druhou a pomalu ale více méně bezbolestivě se přibližovali k cíli. Tam jsme si na sluníčku dali zasloužené pivko. Pak už jsme se jen přemístili po modré značce do Starého Dvoru, odkud jsme se ploužili směrem k Terchové. Navzdory Tomášovu intenzivně projevovanému nesouhlasu jsem mávala na auta a zkoušela stopovat. Nakonec nám cestu až do kempu zkrátil jeden muž a i když mi trochu naháněl strach, po vystoupení z auta jsem nabrala veškerou zbývající odvahu potřebnou k popichování Tomáše: „Vidíš? Ještě pořád jsi mohl jít pěšky, a to jsi říkal, ať nestopuju!“

Po našem prvním výletě na Malou Fatru jsem se cítila jako znovuzrozená. Hned nám, jako spoustě jiným, přirostla k srdci nejen kvůli krásným zážitkům a výhledům, ale i kvůli Terchové, pěknému horskému městečkem žijícímu tradicemi a se spoustou dobrého jídla. Díky horskému vzduchu a chládku v útrobách Jánošíkovch Dier jsme nabrali síly na dlouhé léto v rozpečené pouštní krajině jižní Moravy. Nedlouho po výletě na Malou Fatru jsem také odjela do Namibie, kde měly hory zase úplně jinou tvář. První vodní plochu jsem viděla až po měsíci stráveném tam a tou byla jediná nevysychající řeka Orange. Pohled na vyprahlou polopouštní krajinu plnou kamení a skalnatých hor téměř bez vegetace ostře kontrastovala se vzpomínkami na zelené vrcholky slovenského pohoří. Návrat na Malou Fatru jsme si hned poznačili do seznamu přání a ani jsme nečekali, že se nám to splní už v zimě. To ale bylo jiné kafe! A o tom se dočtete v příštím díle, který dám do kupy zase někdy příště :-).