Frodíkovo nové dobrodružství

Bylo to 15. ledna 2020, kdy Frodí duše opustila vyhřáté místečko u krbu. Pochopitelně si před svým odchodem neodepřel oblíbenou večeři následovanou krátkým venčícím kolečkem. Po příchodu domů ho opustily poslední zbytky sil a v tátově náruči zakončil svoji klikatou pouť. Byl doma se svým nejmilejším z primátů, v krbu praskal oheň a nezbylo, než doufat, že hezčí život ani smrt by si nemohl přát.  

Mohla bych se vydat po stopách minulosti až do dne mých desátých narozenin, kdy se bílá chlupatá kulička přibatolila do našeho života. Pátrání po tak vzdálených koutech paměti by ale bylo jen plýtváním času. Přece jen je to neuvěřitelných osmnáct let zpátky a struktura mého mozku čím dál více připomíná ementál. Když se hodně snažím, před očima se mi zobrazí stará pneumatika vystlaná oranžovou dekou, ve které se choulí můj nově objevený střed vesmíru. Který už tu noc výhružně vrčel.

Film Psí poslání mi vnukl myšlenku, jestli život s námi náhodou nepředstavoval na Frodí cestě jen jakousi mezistanici. Naše soužití s ním probíhalo přinejmenším zvláštně a „všechny pokousat“ přece jen nepůsobí jako životní náplň někoho, kdo se blíží dosažení nirvány. Třeba se jeho neurotické srdce dál žene ke splnění něčeho velkého nebo za někým jiným.

Frodo byl opravdový hajzlík. Jeden velký otazník mě však pronásleduje dodnes – jaký by byl, kdybych tuhle zakomplexovanou kuličku vychovávala teď? Frodík možná byl ten nejhezčí dárek pro mě, ale byla desetiletá panička výhrou pro něj? Potkáme se oba v pekle nebo budeme spaseni?

Tak trochu doufám, že ten film je kravina. I když se nám společnými silami podařilo Frodí komplikovanou osobnost ještě více zkomplikovat, myslím, že v jiných rodinách by to nedotáhl tak daleko. Když povolím otěže a podívám se na náš společný život méně sebe - terorizujícím úhlem pohledu, napadá mě, jestli náhodou neměl tenhle „obyčejný vořech“ přece jen z pekla štěstí, když mohl prožít svých 17,5 let právě s námi. Nikdy jsem nad ním nezlomila hůl a nakonec ani zbytek rodiny na něj nedal dopustit. Před jeho bolestnými nedostatky a našimi výchovnými neúspěchy jsme se obrnili humorem a udržovali si citový odstup. Arčí plnil roli mazlivého, do prdele lezoucího psa za oba a tím jak Frodovi tak nám vytrhl trn z paty. Přestali jsme mít z jeho strany jakákoliv očekávání a všichni byli šťastní. Sama jsem měla obavy z toho, že Arčího příchod se bude jevit jako velká zrada vůči Frodovi. Nakonec se to ukázalo právě jako úplný opak.  

I kdyby Frodo do pekla patřil, nemám o něj strach. Dokážu si představit jak to se svým bílým hábitem, velkýma hnědýma a zdánlivě milujícíma očima uhraje na anděla. A tam, za nebeskou bránou, pak trůní král Frodimír na hromadě vybraných uzenin s korunou buclatých špekáčků posazenou mezi ušima. Maniakálně rozšířené oči svědčí o jeho triumfu – „Konečně se nemusím dělit s debílkem Arčím!“

Blíží se Vánoce a vzpomínám, jak jsem před rokem trávila s Frodíkem celé svátky. Přece jenom už bylo pouhou otázkou času, kdy nás opustí a chtěla jsem s ním jen tak být. Přesto, když mi v půlce ledna zazvonil telefon, bylo překvapením, že ani Frodo není nesmrtelný. Dlouhé měsíce a roky nás opakovaně přesvědčoval o opaku. Nová Frodí dobrodružství už se odehrávájí někde jinde, ale ta, co jsme prožili spolu, už nám nikdo nevezme. Život s ním se nám všem doslova zaryl pod kůži.

Frodíku Pytlíku bez pytlíku, máme tě rádi 💕🐾