Frodo fplínách

Prásknu dveřma,zařvu do prostoru hlasitý pozdrav,na zem mi spadnou s nepřesluchnutelným chřestěním klíče a mezitím vším se chodbou řítí jako buldozer Árčí,div neroztrhá parkety na třísky.Nakouknu za roh a neubráním se úsměvu...Frodo i přes všechen ten natropený rámus spí jako pařez.S rozněžněnou náladou nad svým psím dědouškem a s dupajícím Árčím po boku se k němu blížím v domění,že vzhledem k narůstajícímu hluku v jeho komfortní zóně by se měl každou chvílí vymrštit ze svojí tlusté chlupaté deky.Jenže pořád nic.Sednu si k němu a můj rozněžněný tón hlasu se pomalu mění v nedůvěřivý,až vyděšený: "Frodíku...Frodoo,vstávej...Frodo? Frodooo!!" když už mi dochází slov i hlasu, zmlknu a s úlevou sleduju,jak se mělce nadechuje a vydechuje smrdutý dech za doprovodu chrochtání. Nezbývá mi,než uchopit cíp jeho oblíbené deky a trhnout za něj. Z hromady bílých chlupů se vyděšeně vztyčí ospalá hlavička,setinku vteřiny mě probodává prázdným nepřítomným pohledem,a jakmile zaostří,můj pravěký voříšek ve tvaru válečku se pracně vysápe na nožky a omluvně se mě vydá přivítat.
Jindy se mi zase stává,že po otevření dveří na zahradu,se mi Frodík skulí přímo na nohy,protože u nich už dávno nečeká ve střehu,ale spí o ně opřený,zatímco full-time hlídku přebírá Arčí.
Občas ani nezaznamená,že jsem přišla já, nechá se překročit a teprve až zavětří moje batohy pohozené nedaleko na zem,cvakne mu a seběhne za mnou dolů na zahradu, bledý jako stěna, studený ze sklepa a tuze rozespalý mě přivítá. Po vynaložení takového úsilí zase ztuhne a jako socha stojí,zírá,mně to nedá,kleknu si vedle něj a začnu do něj šťouchat prstem, až z něj lítaj chlupy: "Frodoo,neumírej,proč umíráš?" jen odevzdaně kolébá tělem po každém šťouchu a čučí.Bývala s ním větší sranda,třeba by mě hned po prvním šťouchu kousl nebo tak něco.
A do čtveřice, na procházkách ho popadá pořád ta stejná vášeň, snaží se závodit s dvakrát větším a mladším Arčím, což mu často znemožňuju připnutím na vodítko, aby se úplně neodrovnal. Když prvotní nadšení z procházky opadne, pustím ho a v klídečku si čuchá svoje. S důvěrou pokračuju v trase v domění, že mě brzy dožene. Onehda se tak začuchal, že jsem nejmíň deset minut čekala na vrcholu kopce, než ho to omrzí. Moje volání shora neslyšel, vidět mě nechtěl. Až když jsem celý kopec sešla a chystala se nevinného starce trochu pokárat, dělal, jakože zrovinka dokončil nutný podrobný průzkum a je připraven pokračovat. "Zlehkla" vyběhl kopec a opravdu velmi pomalu mizel za horizontem. 
Takže ano,Frodo stárne,je nahluchlý,nasleplý,nožky ho bolí a jak už název příspěvku napovídá,nosí plíny. Prostě jen další ftipná epizoda jeho pestrého života, ve které mu jako vždy nechybí ten správný Frodí elán, vychcanost a úsměv, který při podobných příhodách rozdává dál.