Husy k husám

Colin Firth ve filmu Úsvit měsíce od Woodyho Allena odměřeně popisuje aktivitu jako je "pozorování ptactva" coby nepochopitelně a mimořádně neproduktivní aktivitu. I když mamce tím způsobil záchvat smíchu následovaný konejšivým poklepáním po mém rameni, mám to štěstí, že ne jedna, ale hned dvě kamarádky byly opačného názoru. Ochotně se se mnou šly v té nejhorší zimě a fičáku potloukat v houštinách lemujících nádrže Nových Mlýnů a s dalekohledem v ruce lamentovat, jestli ty černé slepice před námi jsou kormoráni. ​

Naším velkým cílem bylo spatřit husy polní a orly mořské. Původní plán byl ještě smělejší - přijet před východem Slunce, pozorovat rozlety husího hejna na pastvu doprovázené útoky hladových orlů a tento okamžik idylicky zakončit uvařením kafe v moka konvičce na vařiči. Plán se ale během pátečního odpoledne rozplynul při ohromujícím zjištění, že v březnu už se rozednívá tak brzo, že bychom musely opustit vyhřáté postele už v 5 ráno. A jelikož venku stále panovala ta hnusná nekonečná kosa a naše těla i mysl už byla v těžkém jarním rozpoložení, tak se nikomu z nás vůbec nechtělo podstupovat takové utrpení.  
Vyjeli jsme teda podstatně později. Jinak docela poklidnou jízdu jsem zakončila smrtící zatáčkou k parkovišti, od kterého pak vedla naše trasa podél nádrže až do Věstonic. Byla STRAŠNÁ zima. Nasoukaly jsme se do svých sexy outfitů, a soudě podle Alčiného dobírání jsem ji svojí homelesáckou vizáží opět nezklamala. Hned po pár krocích jsme odbočily z cesty a zamířili na cestičky do houštin u břehu. Myslím, že naposledy jsem takhle s kamarádkama blbla, když mi bylo 6 a to u nás na zahradě v hustém křoví. Tam je husa! Tam kormorán! Tahaly jsme se o dalekohled a strašně nahlas šeptaly, zatímco jsme dusily smích, protože jsme si byly vědomy, že jsme úplně marné, protože sotva poznáme vrabce. ​

​Když jsme se vymotaly z houštiny na otevřené prostranství, políbil nás ještě studenější vichr, což ocenila především Alča, která si v jarním opojení úplně zapomněla rukavice. Prostě to, že se začneme míň oblíkat neznamená, že přivoláme jaro...taky mám problém se s tím smířit. Takže smůla. Vedle na poli se pásly husy, na levo na vodní hladině nádrže se to hemžilo všemožnými vodními ptáky, a tak nebyl čas řešit Alčiny mrznoucí končetiny! Dalekohled, příručky a atlasy mezi námi neustále kolovaly, pobíhaly jsme po kamení na břehu ve se snaze se dostat k ptákům pohupujícím se na hladině co nejblíž, div jsme si nezvrtly kotník. Náš zájem naprosto kolidoval s ledovým klidem kachen vznášejícíma se apaticky na hladině tak, jako to dělají už po staletí a zřejmě po další staletí dál dělat budou.

​Colin Firth ani husy nebo kachny samy ale netuší, jak fascinující je život ptáků. Spoustu druhů na Novomlýnské nádrže přilétá z dalekého severu. V našich vodách se zdržují přes zimu do března, protože voda zde zpravidla nezamrzá. Cestou domů se ale Alča od jednoho pána v autobuse dozvěděla, že minulý rok nádrž zamrzla a všechny druhy ptáků se shromáždily u malé nezamrzlé vodní plochy. Všechny ty poláky, kachny, husy, orly i hoholy měli ptáčkomilové jako na dlani na jediném místě hned u silnice. Nám při naší výpravě na úspěšnosti v pozorování kromě malých zkušeností, bránil taky okolo poletující Arčí, Alčin dalekohled značky Lidl  a náš hlasitý hovor doprovázený stupidním chichotáním.

Ledový vítr nás zavál do Dolních Věstonic. Asi tříkilometrovou trasu jsme prošly za neuvěřitelné dvě hodiny a tím se potvrdil nečekaně velmi správný odhad trvání téhle trasy v našem ptačím průvodci - tedy v rozpětí od 1 do 6 hodin. Brzo nás tak přešel smích při plánování trasy na léto, kde by podle průvodce 7 km "dlouhá" trasa v Beskydech mohla trvat 6-24 hodin. Zatímco se pod stolem hromadily nánosy bahna odpadávajícího z našich střevíců, ládovaly jsme se v jinak docela elegantní restauraci fazolovou polívkou a jako dezert jsme si dopřály zmrzlinu s podobou a příchutí vepřové panenky se sladkou roládou připomínající velikostí i barvou bramborové knedlíky. Netušíme, jak to dokázali. Když jsem přivolala Arčího, abych vyzkoušela, jestli to bude chutnat aspoň psovi, jediným ladným pohybem mistrně rozlil misku s vodou, která se okamžitě smíchala s hromadou bahna pod stolem a vytvořila solidní bažinu. Ve snaze omluvit se personálu a nepořádek po sobě uklidit jsme bahno roztahaly po celé restauraci. Při našem útěku ven se Arčí ještě z neznámého důvodu vyčůral na zeď v chodbě. Nedokázala jsem pochopit, proč jsme si před vstupem do restaurace neočistily boty a proč Arčí čůrá uvnitř budovy. Něco hrozně zvláštního muselo být ten den ve vzduchu a orel mořský to nebyl. 

Následovala krátká procházka na vytrávení. Funěly jsme do kopce k Děvínu a naše blátotlačky se dál obalovaly bahnem. To nám vnuklo skvělý nápad - stavit se po procházce do naší oblíbené restaurace ještě na kafe. Pud sebezáchovy a zbytky úcty nám v tom ale naštěstí zabránily. 
Z vrcholu jsme se rozhlížely po našem milovaném kraji a v duchu přivolávaly jaro. Tahle zima už byla trochu moc dlouhá. Cestou zpátky se nám ještě pořádně připomněla, když jsme se s Ivčou ušlechtile rozhodly doprovodit Alču po dlouhém mostě vedoucím přes nádrže na autobus do Strachotína. Studený vítr nás ale rychle zahnal zpátky k Věstonicím, kde jsme se s Alčou rozloučily a vykročily jsme s Ivčou svižným krokem a s dalekohledem schovaným hluboko v batohu zpátky směrem k parkovišti. Tentokrát nám cesta netrvala zdaleka tak dlouho. Obloha se mračila a za rytmu ospalého blues jsme se přibližovaly kouzelnýma okreskama k domovu. U Velkých Němčiček jsme hned u silnice nečekaně zahlídly čejky chocholaté a o dva dny později mi docvaklo, že nedaleké Čejkovice se asi jmenujou po nich. Co všechno nám ti ptáci ještě prozradí?  ​