II. Putování pokracuje-Bordeaux-Dax-Hossegor

Do deštivého Bordeaux jsme dorazili ve 4 ráno. Autobusové nádraží nebylo nic jiného, než chodník, pár popelnic, ve kterých se chvilku prohraboval nějaký pán, a kolem černočerná tma. Mobil, vždy připravený pomoct, nás zavedl o pár ulic dál, kde bylo pěkné vlakové nádraží, s lavičkami, zásuvkama, pár pobudama, ale i dalšími nočními cestovateli. Tady jsme rozespalí plánovali, co dál. Další mezi-zastávkou měl být Dax. Tom se zoufale snažil najít způsob, jak mě přesvědčit, abychom jeli rychlostním vlakem Téžévé, což bylo k mýmu překvapení, jeho velký sen. O ničem jiném jsem pár následujících hodin a možná i dní neslyšela. Nakonec ale vyhrál bus, protože byl levnější a jel už za hodinu. A tak jsme už v 7 ráno seděli v autobusu do Daxu a dospávali. Déšť pořád neustával a v mlžném oparu v zamračené krajině za oknem jsem se spokojeným úsměvem mžourala na objevující se přímořské borovice.
Dax byl celkem pěkný. V místní kavárně na autobusáku jsem se poprvé pokusila říct něco víc, než jen „Bonne journée“, když jsem sympatickýho číšníka poprosila, aby nám natočil pitnou vodu. „Il me faut de lau!“ soukala jsem ze sebe, zatímco mi trpělivě pomáhal s výslovností a točil vodu do naší obří cestovní láhve. Na moje „mercí very much!“ zažbreptl něco tak komplikovaného a nesrozumitelného, že jsem to radši úplně nechala být, s rozpačitým úsměvem jsem vydala jakýsi hrdelní zvuk, popadla vodu a pelášila pryč, abych pak hrdě usedla se svým úlovkem před Toma zpátky do boxu. Po chvíli odpočinku jsme na sebe nasoukali batohy, popadli prkna a jali se na chvilku objevovat krásy Daxu, protože venku se počasí na chvíli slitovalo a přestalo pršet. Dax se čím dál víc vybarvoval. Pod velkým mostem vedoucím do centra tekla řeka obklopená hustou zelení, která mi při troše fantazie zlehka připomínala nějaké pralesní mokřady. Podél řeky se táhla, jak jinak, cyklostezka neznámo kam a na jejím začátku se rozprostíral mini palmový parčík, který nám posloužil jako dnešní koupelna. S kartáčkem vraženým v puse jsem pohoršovala kolemjedoucí auta a řidiči stojící na červenou si mě taky se zájmem prohlíželi. Když jsem k jejich zděšení vyflusla na trávník poslední zbytky pasty, stačilo už jen rozčísnout háro. Naše ranní projížďka pokračovala přes pěkné centrum, úzké uličky, ke kostelu a pak zpátky po cyklostezce na autobusák, odkud nám o půl jedné jel autobus do Hossegoru, konečně naší cílové stanice, aspoň na pár dní.
Autobus svištěl okreskami, přes malá městečka, pěknou krajinou a za hoďku a půl jsme vystoupili v prosluněném Hossegoru přímo u turistického centra. Cestou jsme míjeli městečko Seignosse, kde se koná každoroční mistrovství České republiky v surfingu. Začínali jsme mít velikánskej hlad, ale ještě jsme museli najít nějaký kemp. Pomocí letáčků a mapek jsme se nakonec rozhodli sjet z Hossegoru do Capbretonu a ubytovat se v jednom z kempů na jihu. Nemohla jsem snad už být víc nadšená z těch všudypřítomných pohodových cyklostezek. V Hossegoru i okolí se po nich dá dostat všude. Zdálo se, že jsme tedy neměli štěstí jen v Paříži a výlet na longboardech byl mnohem lepší, než jsme si ho mohli představit!
Projeli jsme centrem Hossegoru naflákaném komerčníma surfařskýma obchůdkama, restauracemi a kůl postavama v kšiltovkách a hranatých brýlích. Pokračovali jsme podél řeky, přístavu, až jsme se nakonec ocitli u plotu kempu, v borovicovém lesíku, který vypadal moc hezky. Během snažení dostat se dovnitř jsme to málem vzdali a uvařili si těsně před usídlením, ale pak jsme se ještě hecli a po pár dalších pokusech se nám konečně podařilo najít tu správnou cestu a dostali se dovnitř. Ubytovali jsme se v kempu La Cidelle na dvě noci. Hurá! Postavit stan, uvařit a honem na pláž! 

​Bez batohů se nám jelo jedna radost. Den se chýlil ke konci. Jezdili jsme kolem pláží v Capbretonu. Oceán vypadal divoce a neuspořádaně a začali jsme zjišťovat, že podmínky na surf, pro začátečníky obzvlášť, nejsou a nebudou nic moc. O počasí samotném ani nemluvě. No, nevadí. Vždycky můžem aspoň pozorovat zkušené borce, co se pouští do vln všeho druhu, vysedávat na kamenné zídce u pláže, nasávat chladný slaný mořský vzduch a atmosféru. Nad hlavama nám kroužili a řvali racci, bez těch by to nešlo. Trochu jsme si začínala dělat starosti s tím naším surfováním při pohledu na rozházený oceán, ale hodila jsem to za hlavu. Konečně jsem zase na pobřeží Atlantiku. A tentokrát i s tím mým milým mužem, co, jak se zdálo, rychle upadal do podobnýho opojení oceánem, který jsem už tak dlouho chtěla s někým sdílet.

Na usínání s nedalekým hučením oceánu se dobře zvyká. Ten nedočkavý pocit, kdy zase uvidíme to uklidňující mořské nekonečno, je pokaždé stejně vzrušující. Může vůbec člověka opustit ta touha pozorovat oceán a užívat si pocit naprosté nepodstatnosti svojí existence? ​