IV. Cestou necestou

Další den mi bohužel bylo pěkně blbě, ale od rána venku svítilo sluníčko, tak jsem si to aspoň udělala hezký a paralyzovaná proležela půl dne pod borovicemi, zatímco Tom šel opět zkusit štěstí s koupáním. Odpoledne jsme poprvé za celou tu dobu nechali ležet longboardy „doma“ a šli se jen tak projít. V centru Capbretonu i Hossegoru jsem se pokoušela najít nějakou tu knížku, ale v angličtině nebyl skoro žádný výběr. V Hossegoru jsme si dopřáli burgra a okouněli na pláži. Večer jsem si při západu Slunce zacvičila jógu v kempu a hrozně se mi líbil pohled na černé siluety korun borovic a inkoustová obloha. Och, kouzlo evropského pobřeží.

Ve čtvrtek jsme ocenili, že v poledne přestalo pršet dřív, protože nás čekal přesun do Biarritzu a chystali jsme se tam přejet na longboardech. Sbalili jsme morký stan, zaplatili ubytko, a opustili Capbreton po cyklostezce, která vedla hned za plotem našeho kempu. Ani tady cyklostezka nezklamala. I s naší náloží, hlavně Tomášovou, jsme se pohodlně vezli. Kolem stezky tekla řeka s břehem porostlým hlodášema, přesličkama, kapradinama a v lese po naší levici zase rostly ty krásné borovice. Lesy u oceánu jsou krásný. Dokonce jsme už začali potkávat i korkové duby, a mohla jsem před Tomem zamachrovat, když jsme strhla kus kůry a ukazovala mu kusy přírodního korku. Podle jeho výrazu ve tváři byl mýma znalostma přímo ohromený.
Dvacet kilometrů ubíhalo úplně samo. Teprve kousek před Bayonné se cyklostezka přeměnila z asfaltky na lesní cestu, a tak jsme poprvé museli připnout prkna na batohy a pokračovat pěšo. Uprostřed lesíka jsme si uvařili špagety a každý kolem-jdoucí-běžící nebo jedoucí nám popřál „bon appétit!“. 

Rozveselení dobrým jídlem jsme pokračovali dál pěkným lesem. Blížili jsme se zase k pobřeží, a procházku následovanou písečnýma pěšinkama obklopenýma křoviskama, doprovázelo hučení oceánu za dunami. Došli jsme kamsi do Bayonné a nasedli na prkna. Kochala jsem se plážovýma domkama podél cesty, dokud cesta nezačala být docela nepříjemná, protože zmizel les, přesličky, duny, roztomilé domky a zbyl jen beton, kolem svištící auta, škaredé budovy předměstí Bayonné a – zastávka! Chlapíci čekající na zastávce nám pomohli se zorientovat a zbytek cesty do centra města jsme se svezli autobusem. To bychom se na prknech pěkně zrakvili, byla to docela dlouhá cesta plná překážek a utrpení. Naštěstí jsme z toho dobře vyvázli! V centru Bayonné jsme sedli na přípoj a v klídku dojeli až do dnešního cíle – centra Biarritzu.

Ubytovali jsme se v Biarritz kempingu, který už nebyl tak pěkný a pro longboard přístupný jako ten v Hossegoru, ale aspoň k němu jezdil pravidelný autobus a byl z něho pěkný výhled na oceán. Večerní procházka mě utvrdila, že Biarritz má krásné kouzlo. Váže se k němu spousta zajímavé historie spjaté s velrybáři, surfováním a turismem. Z nějakého důvodu na mě oproti Hossegoru působil víc Francouzsky a né až tak moc turisticky, což je zvláštní, protože je to oblíbený turistický resort už od Napoleona. Asi to bylo tím silnějším kouzlem, osobitostí města, větším počtem kavárniček, kopcovitými uličkami, krásnou přírodou přímo v centru a rozmanitými plážemi s výhledem na Pyreneje. V centru města, podél pobřeží, se táhne pěkná pěší trasa s malými parčíky na ostrůvkovitých útesech spojenými můstky, z nichž jeden je dílo Eiffela. Na dosah je taky starý rybářský přístav, odkud dříve vyplouvali lovci velryb a později i piráti. Dnes se v přístavu plácají přes kapsu romantické páry u večeře v jedné z restaurací s mořskými plody nebo ty dobrodružnější, které si zaplatí potápěčského průvodce a potápí se v místních podvodních zakoutích. ​