Konečně kotel

Před pár týdny jsem vylezla před barák a do nosu mě praštil úplně nový vzduch. Příchod zimy se ohlásil. Okamžitě nám to vehnalo do žil novou energii. Když ale přišel podzim v plné parádě, energii jsem investovala hlavně do přepínání z jednoho dílu Gilmorek, nebo jiného vzdělávacího programu, na druhý. Lilo totiž nepřetržitě celý týden v kuse, a to jako z konve, nebo spíš z rozbité hadice. Pršelo mi totiž i do obličeje, přestože jsem šla s kapucí na hlavě a s tou stejnou hlavou pokorně sklopenou před rozdováděnými přírodními živly. Dnes jsem vylezla z postele a za oknem svítilo sluníčko! Věrné kamarádky Lorelai a Rory jsem sprostě ponechala osudu. Náš krkonošský list přání zavelel jasně - je čas jít na Kotel! 

Kotel je něco jako posvátná hora, na tom bychom se s mnoha instruktory na Benecku určitě shodli. Při východu nebo západu Slunce ho zalijou krásné benecké barvy a přes den drží stráž nad naší profesionální dobrou náladou. I když učím dítě, které dupe, vzpíná se a řve, jako bych ho týrala, stačí jeden pohled na tu překrásnou horu a i přes ten lomoz a nervy v posledním tažení mě zalije pocit vděčnosti, že mám tak krásný kancl. Je to vlastně ostuda, že jsme se k jeho vrcholu přiblížili až dneska.

Ano, jen přiblížili. Cestou nám docházelo, že na vrchol (1 432m) se nedostaneme, protože se jedná o klidové území národního parku. Sněžka, která se tyčila na opačném konci hřebenu za našimi zadky, může Kotli získaný klid jen závidět.

Okolí vrcholu Kotle tedy patří jen přírodě a absenci nás vypatlaných turistů ocení především ohrožený tetřívek obecný. Ten se zde vyskytuje po celý rok a na vyrušení je velmi citlivý. Kromě klasických žlutých cedulí upozorňující na oblast výskytu tetřívka jsme dnes viděli nově i ceduli upozorňující na tetřívkovu ložnici neboli jeho zimoviště. Dalšími klenoty I. zóny národního parku jsou vzácné rostliny jako měsíčnice vytrvalá, upolín evropský, lomikámen vstřícnolistý nebo hvozdík pyšný alpinský. Vrchol pak zdobí už jen tráva a kleč. Jižní svahy Kotle tvoří 30 metrů hluboké ledovcové kary zvané Velké a Malé Kotelní jámy, které odděluje Kotelský (Liščí) hřebínek. 

měsíčnice vytrvalá, zdroj

upolín evropský, zdroj

lomikámen, zdroj

Nic z toho, tedy kromě těch jam, jsme samozřejmě neviděli. O všem jsem si přečetla až doma v chytré knížce Krkonoše známé i neznámé. Na podzimem zrezivělé svahy Kotle jsme pohlíželi od Harrachových kamenů. Svým rozkalibrovaným dalekohledem jsem se snažila ulovit pár ptáků, ale jak řekl Tomáš, kdybych si sebou dalekohled nebrala, pravděpodobně bychom ptáků viděli mnohem víc. Zákon schválnosti funguje stále spolehlivě, na rozdíl od všeho ostatního.
​Potulovali jsme se kolem zakázaného území dál směrem k rozcestníku u Růženčiny zahrádky. Následovalo dilema a počítání kilometrů kvůli tomu našemu psímu staroušovi, abychom to nepřepískli. Tomáš mi vyčítal, že moje mapa je strašně opotřebovaná a potřebovali bychom novou. To jsem samozřejmě vzala spíš jako kompliment, protože roztrhaná mapa je důkazem mnoha nespoutaných dobrodružství. Nadhodila jsem, jestli bych nepotřebovala spíš nového psa. Dali jsme Arčímu piškot na usmířenou (dobrá, tak tři piškoty a dvě jakési kostičky) a vydali se tou nejkratší cestou zpátky do Horních Míseček. 

Pravdou je, že nás lákalo pokračovat dál na Dvoračky a do Míseček se vrátit po Krakonošově cestě.  Tak bychom obešli celý Kotel kolem dokola. S Arčím po boku už je ale potřeba naše túry rozfázovat na víc úseků. Pravdou je, že čím dál kratších. Vlastně to vypadá, že bychom ty túry měli vyřadit úplně. 

 Ať už s Arčím po boku nebo na kole, brzy bude na čase Dvoračky a jejich okolí prozkoumat. Na mapě se na mě totiž kření Huťský vodopád, se kterým jsem ještě neměla tu čest, a vůbec se to tam hemží samými lákavými okruhy. 

Z Vrbatova návrší jsme se dodnes nevydali jiným směrem, než na známý Pančavský vodopád, Pramen Labe, Violík a Sněžné jámy. Díky dnešnímu výšlapu se mi v mém ochablém mozku slavnostně propojilo pár závitů. Krkonoše se zase o něco zmenšily. Dalším cestováním prstem po mapě od Kotle dál na západ jsem totiž odhalila, že jeho odvěkými sousedy je už jen Rokytnicko a Harrachovsko, za kterými pak začínají Jizerské hory. Ale o tom zase příště.

A na závěr povzbuzující píseň týdne :-)