Kotel v podzimním hávu

Před pár týdny nás do nosu praštil úplně nový vzduch. Příchod zimy se ohlásil. Okamžitě nám to vehnalo do žil novou energii. A co víc, dnes jsem vylezla z postele a za oknem svítilo sluníčko! Věrné kamarádky Lorelai a Rory, které mi dělaly společnost v uplynulých deštivých dnech jsem ponechala předepsanému osudu. Náš krkonošský list přání zavelel jasně - je čas jít na Kotel! 

Kotel představuje pro instruktory na Benecku posvátnou horu. Při východu nebo západu Slunce ho zalijí krásné benecké barvy a přes den drží stráž nad naší profesionální dobrou náladou. I když se na lekci zjeví dítě, které dupe, vzpíná se a řve, jako když ho na nože berou, stačí jeden pohled na tu překrásnou horu a i přes ten lomoz a nervy v posledním tažení zalije zchváceného instruktora pocit vděčnosti za tak krásný výhled v pracovní době. Nastal čas vzdát holt tomuto vrcholu.

Cestou nám krkonošským neznalcům začalo docházet, že přímo na vrchol (1 432 m.n.m) nevstoupíme, protože se jedná o klidové území národního parku. Sněžka tyčící se na opačném konci pohoří za našimi zády může Kotli získaný klid jen závidět.

Okolí vrcholu Kotle patří jen přírodě. Absenci jinak všudypřítomných turistů ocení především ohrožený tetřívek obecný. Ten se zde vyskytuje po celý rok a na vyrušení je velmi citlivý. Kromě klasických žlutých cedulí upozorňující na oblast výskytu tetřívka jsme dnes viděli nově i ceduli upozorňující na tetřívkovu ložnici neboli jeho zimoviště. Dalšími klenoty této části národního parku jsou vzácné rostliny jako měsíčnice vytrvalá, upolín evropský, lomikámen vstřícnolistý nebo hvozdík pyšný alpinský. Vrchol pak zdobí už jen tráva a kleč. Jižní svahy Kotle tvoří 30 metrů hluboké ledovcové kary zvané Velké a Malé Kotelní jámy, které odděluje Kotelský (Liščí) hřebínek. 

měsíčnice vytrvalá, zdroj

upolín evropský, zdroj

lomikámen, zdroj

Nic z toho, tedy kromě těch jam, jsme samozřejmě neviděli. O všem jsem si přečetla až doma v chytré knížce Krkonoše známé i neznámé. Na podzimem zrezivělé svahy Kotle jsme pohlíželi od Harrachových kamenů. Svým rozkalibrovaným dalekohledem jsem se snažila ulovit pár ptáků, ale jak můj doprovod trefně poznamenal, kdybych si sebou dalekohled nebrala, pravděpodobně bychom ptáků spatřili mnohem víc. Zkušenosti dokola potvrzují, že zákon schválnosti funguje spolehlivě.
​Potulovali jsme se kolem zakázaného území dál směrem k rozcestníku u Růženčiny zahrádky. Následovalo dilema a počítání kilometrů kvůli našemu psímu staroušovi, abychom to nepřepískli. Bylo mi vyčteno, že moje mapa je strašně opotřebovaná a potřebovali bychom novou. To jsem samozřejmě přijala spíš jako kompliment, protože roztrhaná mapa dokazuje mnoho nespoutaných dobrodružství. Nadhodila jsem, jestli bych nepotřebovala spíš nového psa. Arčí bezprostředně potom obdržel pár piškotů na usmířenou. 

Vydali jsme se tou nejkratší cestou zpátky do Horních Míseček, přestože nás lákalo pokračovat dál na Dvoračky a do Míseček se vrátit po Krakonošově cestě. Tak bychom obešli celý Kotel kolem dokola. Ale necháváme to na příště. Prozkoumáme okolí Dvoraček, na mapě nás láká třeba Huťský vodopád a vůbec se hemží samými lákavými okruhy.