Krkonošské banánové palačinky

Tou nejdůležitější ingrediencí do banánových palačinek je písnička Banana Pancakes od Jacka Johnsona. Pokud mě hlas mého idola ze středoškolských let nepovzbuzuje z nejbližšího repráku, zvyšuje se tak pravděpodobnost, že můj kulinářský zápas skončí žalostně. ​

Hned po vydatné snídani byl vznesen dotaz - Kde budeme obědvat? Na to už jsem ale měla připravenou odpověď - půjdeme na výlet a najíme se na Kněžické chalupě, kousek nad Vrchlabím.  

Venku se spustil další příval deště. Tomáš mi před odchodem půjčil svoji bundu, aby mě před ním ochránil a aby mi pak prozradil, že v ní vypadám strašně. Vykašlala jsem se na něho a jala se věnovat veškerou svou náklonnost jediné nezaujaté bytosti po mém boku. Arčí mě zahrnoval nehynoucí láskou, dokud nepřijel očekávaný autobus. Funěli jsme do roušek (Arčí do náhubku) jen pár minutek a za chvíli jsme vystoupili v centru Vrchlabí. 
Vrchlabí si nás získává. Útulné kavárny, kouzelné knihkupectví, bezobalové obchůdky, zámecký park, výhled na Žalý za věží kostela...

Deštivé mraky se rozehnaly do okolí. Vylezlo sluníčko a vyrazili jsme vystoupat kopec vedoucí ke Kněžické chalupě. Arčí byl ve svých starých výletnických kšandách a náruživě strkal čumák do trsů trávy, které obsahovaly spoustu pro nás nečitelných zpráv ze psího světa. Za pár dní bude mít 11 let.

Cestu obklopovaly rozkvetlé louky a pastviny. Za plotem na nás v jednu chvíli hledělo stádo daňků. Oproti našim běžným procházkám lesem, jsme si užívali otevřenějšího prostředí. Postupem času se nám začaly otevírat krásné výhledy do krajiny, kterou pro tuto chvíli pomalu začínáme vnímat jako nový domov.

Když jsme dorazili na chalupu, počasí se zase nějak nemohlo rozhodnout, co se sebou udělá. Chvíli poprchávalo.

Cestou zpátky jsem jela v duchu na longboardu. Hladká asfaltka se příjemně vlnila, až jsme došli na rozcestí Křížovky. Roky nedaleko odsud jezdím pracovat do lyžařské školy a znám tato místa jen pokrytá sněhem, nebo v horším případě, nějakou zimní břečkou. Nenapadlo mě, že budu mít tak brzo příležitost poznat tohle okolí v letním kabátě. 
Najednou se rozezněl hrom a vzduch provoněl další příval deště. Právě nás čekal sestup k domovu po sjezdovce. Chvíli jsme běželi v prudkém lijáku a pak se schovali pod střechu opuštěného občerstvení. Arčí zajel pod stůl a tvářil se znepokojeně. Bouřky nejsou jeho miska kávy. Já jsem po každém zahřmění naopak doufala, že zahřmí ještě jednou a přihlížela působivému přírodnímu představení. V tomto případě na nás rčení "Jaký pán takový pes" vůbec neplatí. ​

Takhle to teď nějakou dobu u nás je a ještě nějakou dobu bude. Budem chodit po horách, nasávat horský vzduch, máchat nohy v potůčcích a řece, funět do kopce,  povalovat se na chatách, rozjímat na vrcholcích a těšit se na další zimní sezónu. Po delším útlumu si zvykám, že k oceánu se podívám až zase někdy jindy. A zvyká se na to celkem snadno, lepší kovidový azyl jsme si ani vybrat nemohli. 
Písničky od Jacka Johnsona mi nepomáhají jen při vaření. Z těch, co mám obzvlášť ráda, bych zmínila Supposed to be. A Arčího výraz na následující fotce jasně vystihuje moji oblíbenou část - "Being here is so easy to doooo, if you want toooo ♫"