Krkonošské banánové palačinky

Tou nejdůležitější ingrediencí do banánových palačinek je písnička Banana Pancakes od Jacka Johnsona. Pokud mě hlas mého idola ze středoškolských let nepovzbuzuje z nejbližšího repráku, zvyšuje se tak pravděpodobnost, že můj kulinářský zápas skončí žalostně. ​Toto nebezpečí je i za opačných podmínek velmi vysoké. 

Dnes jsem jich díky Jackovi připálila jen pár. Hned po vydatné snídani byl vznesen dotaz - Kde budeme obědvat? Na to už jsem ale měla připravenou odpověď - půjdeme na výlet a najíme se na Kněžické chalupě, kousek nad Vrchlabím.  

Venku se spustil další příval deště. Tomáš mi před odchodem půjčil svoji bundu, aby mě před ním ochránil a aby mi pak prozradil, že v ní vypadám strašně. Vykašlala jsem se na něho a jala se věnovat veškerou svou náklonnost jediné nezaujaté bytosti po mém boku. Arčí mě zahrnoval nehynoucí láskou, dokud nepřijel očekávaný autobus. Funěli jsme do roušek (Arčí do náhubku) jen pár minutek a za chvíli jsme vystoupili v centru Vrchlabí. 
Vrchlabí mám ráda. Útulné kavárny, kouzelné knihkupectví, bezobalové obchůdky a zámecký park mě k tomuto doznání nemusely dlouho přemlouvat.

Deštivé mraky se rozehnaly do okolí, zřejmě se lekly Tomášových strašných modrých kalhot. Vylezlo sluníčko a vyrazili jsme vystoupat kopec vedoucí ke Kněžické chalupě. Arčí byl ve svých starých výletnických kšandách a náruživě strkal čumák do trsů trávy, které obsahovaly spoustu pro nás nečitelných zpráv ze psího světa. Za pár dní bude mít 11 let, a jak ho tak poslední dobou sleduju, není to už, co to bývalo. Snažím se výlety plánovat tak, aby nebyl na konci dne úplně hotový, je ale nevyhnutelné, abych ho na některé náročnější aktivity začala nechávat doma. V pátek jsem byla sama na kole a bylo to divné. Ani nevím, kdo jsem bez něho po mém boku. Vždycky jsme všechno dělali spolu. Nejspíš se schoulím k němu do pelíšku, budeme společně chroupat starý chleba a kynout a kynout a kynout. A nebo, jako dneska, nasedneme do autobusu, který nás přiblíží cíli a budem se k němu pomalu loudat.

Cestu obklopovaly rozkvetlé louky a pastviny. Za plotem na nás v jednu chvíli hledělo stádo daňků. Oproti našim běžným procházkám lesem, jsme si užívali změny prostředí. Postupem času se nám začaly otevírat krásné výhledy do krajiny, kterou pro tuto chvíli pomalu začínáme vnímat jako domov.

Když jsme dorazili na chalupu, počasí se zase nějak nemohlo rozhodnout, co se sebou udělá. Chvíli poprchávalo, pak ale Tomáš schoval nohy pod stůl a zase vylezlo sluníčko. Já jsem nevinně vysedávala s jeho bundou stále na sobě. Nevím, kdo vypadal strašně, ale já jsem to nebyla. 
Oběd byl super, dokonce jsem si mohla dopřát i oblíbeného švestkového Bernarda. Arčí se mezitím seznámil s okouzlující fenkou bišonka, ta si však k jeho velkému zklamání chtěla hrát jen ve vší počestnosti. Složil zbraně, zalehl pod stůl a čekal, co se bude dít dál. Psí úděl mi někdy přijde strašně smutný. Jsou tak závislí na tom, jak se k životu s nimi postavíme. Pořád přemýšlím, jak ho i navzdory jeho zhoršujícím fyzickým schopnostem zapojovat do aktivního života a zároveň tak neomezovat sebe.

Naposledy jsem jedla někde v hospůdce před dvěma měsíci. To bylo při mém útěku z Portugalska. Přijela jsem autobusem z Fara do Lisabonu a zalezla se všemi bágly do restaurace cestou k metru. Oddalovala jsem okamžik, kdy se budu muset přesunout na letiště a loučila se s portugalskou kuchyní, papírovýma ubrouskama prostřenýma na stole, vínem, kafíčkem, pastelem...vším. Z televize štěbetali v portugalštině zprávy o kovidu a já se bála i vysmrkat. Během těch pár týdnů, co jsem měla alespoň to štěstí v Portugalsku strávit, jsem si ještě nedala francezinhu a rozhodla jsem se to těsně před odjezdem napravit. Nakonec to byl i dobrý nápad, protože jsem pak po zbytek dne neměla vůbec hlad. Toto tradiční portugalské jídlo nemusím nijak složitě popisovat - je to jakoby vařil pejsek s kočičkou, všechno, co vás napadne na jednom talíři.

Zápisky z posledního pobytu v Portugalsku

ÚTĚK Z PORTUGALSKA

Cestou zpátky jsem jela v duchu na longboardu. Hladká asfaltka se příjemně vlnila, až jsme došli na rozcestí Křížovky. Roky nedaleko odsud jezdím pracovat do lyžařské školy a znám tato místa jen pokrytá sněhem, nebo v horším případě, nějakou zimní břečkou. Nenapadlo mě, že budu mít tak brzo příležitost poznat tohle okolí v letním kabátě. 
Najednou se rozezněl hrom jako kráva a vzduch provoněl další příval deště. Právě nás čekal sestup k domovu po sjezdovce. Chvíli jsme běželi v prudkém lijáku a pak se schovali pod střechu opuštěného občerstvení. Arčí zajel pod stůl a tvářil se znepokojeně. Bouřky nejsou jeho miska kávy. Já jsem po každém zahřmění naopak doufala, že zahřmí ještě jednou a přihlížela působivému přírodnímu představení. V tomto případě na nás rčení "Jaký pán takový pes" vůbec neplatí. ​

Takhle to teď nějakou dobu u nás je a ještě nějakou dobu bude. Budem chodit po horách, nasávat horský vzduch, máchat nohy v potůčcích a řece, funět do kopce,  povalovat se na chatách, rozjímat na vrcholcích a těšit se na další zimní sezónu. Po delším útlumu si zvykám, že k oceánu se podívám až zase někdy jindy. A zvyká se na to celkem snadno, lepší kovidový azyl jsme si ani vybrat nemohli. 
Písničky od Jacka Johnsona mi nepomáhají jen při vaření. Z těch, co mám obzvlášť ráda, bych zmínila Supposed to be. A Arčího výraz na následující fotce jasně vystihuje moji oblíbenou část - "Being here is so easy to doooo, if you want toooo ♫"