Letiště Abbis Ababa

​Z Vídně se letělo dobře. Film, co jsem si pustila, nějaká romantická ptákovina (jak jinak), byl tak průhledný, že už u titulků jsem to vzdala. Nevím, co jiného jsem taky čekala. Po půlnoci se mnou zatřásla letuška a strčila mi pod nos rybu. Tak jsem ji do sebe s vděkem rozespale nasoukala, zatímco letadlo svištělo nad Středozemním mořem. Nechtěla jsem prospat přelet nad pobřežím Egypta a vyhlížela v temnotě pod námi pevninu. Po nějaké době se před námi začala rýsovat světýlka. To svítí Afrika! Přílet na jiný kontinent, zvlášť pokud je oddělený oceánem nebo mořem, je nádherný pocit. Obdivuju pod sebou kus země, kterou znám jen z atlasů, televize a školy. Všude je ticho, jen letadlo hučí a vlny cestující mořem, zahaleném ve tmě mizí i s bílou pěnou na pobřeží. Zasněně hledím z okna a konečně vidím, že ta země neexistuje jen na obrazcích a obrazovkách. Je opravdová!

Dlouho jsme letěli nad svítící pavučinou egyptských měst, dokud jsem s obličejem přilepeným na okýnko na pár hodin neusnula. Nad Etiopií bylo oblačno a ještě než vylezlo sluníčko nad horizont, klesli jsme po deštivé mraky. Přála jsem si, aby už bylo víc světla a mohla bych rozeznat všechny ty zvláštní obrysy pod námi. Na obzoru se rýsovala jakási hora a pod námi se kroutila široká řeka. Nebo je to cesta? Okolo to vypadalo na zelená políčka a pastviny rozeseté po kopcovité krajině. Ty bílé čtverečky, to budou asi domky. Po příletu do Abbis Ababy už jsem měla nos úplně přilepený na okně. Byl to hrozně zvláštní pohled. V kopcovité zachmuřené krajině se zjevilo město, co vypadalo jako z papíru. Světla slabě svítila jen v některých ulicích a oknech. Hnědé paneláky uspořádané do rovných ulic a čtvercových bloků jakoby někdo ze shora poskládal bez ladu a skladu. Mezi nimi a na větších plochách okolo se rozprostíraly chudší čtvrtě a slumy. Do toho všeho se občas vmísily plochy zelené hustě porostlé krajiny, a sem tam se objevila, rákosem obrostla vodní plocha. Přistávání na tomhle místě mělo v tom ranním šeru a pochmurném počasí tajemnou atmosféru. Huuu.
Zato letiště jsou všude stejná. Tupě jsem následovala značky a doufala, že jsem na správném terminálu. Splynula jsem s davem a stala se další přísadou v pestrém kulturním mixu. Míjeli jsme cedule s divokými zvířaty a reklamami pro turisty a prošli  kontrolou na ebolu tepelnýma kamerama. Cestou nás se tam odchytávali navigátoři, a tak jsem se přes kontrolu úspěšně dopracovala k bráně. Můj let tam sice vůbec nebyl uvedený, ale to je prý normální. To mi potvrdili i další vestičkáři, tak jsem se jim odhodlala důvěřovat. Nezbývalo než čekat u brány. A čekala jsem i další dvě hodiny po tom, co mělo letadlo odletět. Nad papírovým městem totiž pořád prší, odlet se musí opozit a taky, kdo ví proč, naše letadlo si zaletělo do Somálska. Už to byla vážně nuda, navíc oznámili, že čekat budeme další hodinu. Tak jsem se začala kamarádit.
Joannine a Michael patřili ke skupince Američanů, co jeli na celé dva roky dobrovolničit do Namibie a učit děti. Blonďatý Michael s omamujícím úsměvem jel k mému zklamání učit matiku. Původně jsem si myslela, že spolu ještě s jedním klukem, co připomínal Jamese Franca, jedou surfovat, protože vypadali jako kluci, kteří na vás mrkají z Googlu, když do vyhledávače zadám „hot surf dude“. Po hodině se ukázalo, že budeme čekat ještě další hodinu. Všechno mělo svůj čas, ale bylo mi to jedno, Michaelův úsměv mi nekonečné čekání zpříjemňoval, a když bránu otevřeli, pocítila jsem lehké zklamání. Máma měla vždycky pravdu, měla jsem se v matice víc snažit, teď bych měla skvělou záminku, proč uprchnout společně s Michaelem do nějaké domorodé osady v Namibii.
U brány čekal autobus a stál ještě i dalších dobrých 20 minut po tom, co všichni nastoupili. Když se rozhodl nás převést k letadlu, měl co dělat, aby se vymotal ze změti dalších okolo postavených autobusů a zavazadel poházených venku na dešti. Přemýšlela jsem, kde asi skončí moje krosna a jestli ji vůbec ještě někdy uvidím. Ostatní řidiči jen mávli rukou, se svými autobusy stojícími v cestě neuhnuli a dál pokračovali v klábosení. Skupina Italů se dobře bavila imitováním řidičů a všech „pracovníků“ na letišti. Bylo jasné, co si celý autobus myslí: „No jo, jsme v Africe.“ Všude byl takový binec, že jim řidič nemohl ani projet a když se mu to povedlo, tak mu do cesty vjel jiný autobus nebo se tam vecpal nějaký vozík. Naši pozornost ještě zachytilo množství dravců na obloze poletujících přímo nad ranvejí. „To přece nemůže být pravda…“ nevěřícně jsem zírala, jak se kolem vzlétajícího letadla motalo hejno opeřenců. Začalo mě docela zajímat, jestli je vůbec reálné, abych ještě dneska doletěla do Windhoeku. Moje šance se sice značně snižovaly, ale pořád to byla sranda. Když jsme s úlevou nasedli do letadla, oznámil nám pilot veselým hlasem, že se moc omlouvá, ale že budeme muset před vzlítnutím ještě čekat. Tak jsme čekali další dvě hodiny. Při odletu jsem se probudila, abych se po 7 hodinách čekání znovu koukla na Abbis Ababu a v duchu jsem odháněla všechny ptáky, co se motali okolo.

obrázek ZDROJ