Nakažen

​Po celodenním poflakování po Biarritzu jsme se navečer ocitli na pláži Cote de Basque. Dlouhá pláž vypadala docela mírumilovně a hemžilo se to tu začátečníky. Vlny nebyly skoro žádné, ale na pěně by se dalo něco vykouzlit a Tom si to aspoň může vyzkoušet. Postávali jsme u zídky a začaly mě svrbět nohy. „Jdeme!“ rozhodla jsem a razila si to k půjčovně. Za chvilku už jsme stáli na pláži s prknama a vybírali kudy kam. Byla jsem nadšená, konečně budem ve vodě a Tomáš jde poprvé surfovat! Byla sranda ho sledovat a taky jsem byla ráda, že mu to šlo!

​Po pár pokusech už začal chytat nějaké ty vlny. Pak se přesouval pořád víc a víc k místu, kde se vlny lámaly a to mě tak rozčilovalo, že jsem se pak už na něho vykašlala a rochnila se sama v pěně. Když jsme se vyřádili, oslavili jsme Tomášův další nově objevený přirozený talent v jedné hospůdce horkou čokoládou a kafem.  Středozemní moře už mu nikdy nebude dost dobrý, a to byla součást mého ďábelského plánu. A když někdy během pobytu prohlásil, že mu ten nápad s dodávkou nepřipadá zas tak špatnej, musela jsem se v duchu smát, jak málo stačilo k tomu, abych ho získala na svou stranu. Myslím, že se oficiálně nakazil surfařským sněním.