Před pár týdny nás do nosu praštil úplně nový vzduch. Příchod zimy se ohlásil. Okamžitě nám to vehnalo do žil novou energii. A co víc, dnes jsem vylezla z postele a za oknem svítilo sluníčko! Věrné kamarádky Lorelai a Rory, které mi dělaly společnost v uplynulých deštivých dnech jsem ponechala předepsanému osudu. Náš krkonošský list přání zavelel jasně - je čas jít na Kotel! 

​Jednou ráno mě Arčí obzvlášť naléhavě tahal ven z postele. Bylo nekřesťansky brzo, ale ze strachu, že ho k tomu přinutil nějaký akutní zažívací problém jsem vstala tak rychle, že jsem ani nestihla otevřít oči a už jsme byli před domem.
Arčí ale jen vesele poběhoval okolo a zdálo se, že ven ho nevytáhlo ven nic jiného, než nepřekonatelná chuť se jít proběhnout do krásného ranního lesa. A bylo to opravdu krásné ráno, to se musí nechat. Nabručený a rozespalý škleb na mém obličeji se pomalu ale jistě převrátil ve spokojený úsměv, i když pořád značně mátožný.

Ještě před nedávnem jsem trávila celé dny na zasněžených českých horách učením capartů jízdě na lyžích a snowboardu a teď už sedím v kraťasích na pláži, rýpu vidličkou do těstovin v plastové krabičce a pozoruju klidnou mořskou hladinu. Vedle mě odpočívá Tânia, kolem jsou poházené batohy s mapami, GPSkami a veškerou výbavou potřebnou ke splnění dnešních úkolů. Obě máme po ruce v pohotovosti dalekohled, vždy připravený přiblížit nám nějaké zajímavé dění z ptačího světa.  

Tou nejdůležitější ingrediencí do banánových palačinek je písnička Banana Pancakes od Jacka Johnsona. Pokud mě hlas mého idola ze středoškolských let nepovzbuzuje z nejbližšího repráku, zvyšuje se tak pravděpodobnost, že můj kulinářský zápas skončí žalostně. ​

Sladký mátový čaj, vonné tyčinky, staré dřevěné lodičky podřimující na břehu oceánu, nemilosrdné bakterie odsuzující zhýčkané Evropany k několikadennímu "horem spodem" maratonu v koupelně, longboardový ráj v malé rybářské vesničce Imsoaune, marocké slunce zapadající za modrý horizont, úzké uličky s malými krámky a skútry míjející o centimetry každého, kdo se bláhově domníval, že tak úzkým prostorem nic neprojede - to jsou jen střípky všech dojmů a vzpomínek z Maroka, které navždy zůstanou zapsané v našich srdcích i žaludcích.

Dnes u snídaně jsem si na Maroko zavzpomínala u nového videa od The Surf Tribe:

A přidávám i staré dvouminutové video od Santosha Society, které si můžete pustit na Vimeu - ODKAZ.

Škoda, že naše cesta byla jen tak krátká, za to mě ale přesvědčila, že do Maroka se budeme muset ještě někdy vrátit. Zatím se můžu přehrabovat v rok starých zápiscích, které jsou i tady na blogu! :-)

​Možná, kdybychom jezdili více na kole, jedli méně masa, neplýtvali bez rozmyslu a cestovali udržitelně, nebyla by za nějaký čas klimatická změna tak neúprosná. Influencerky a youtuberky se v uplynulých letech mohly zpřetrhat, aby před kamerou zamávaly s co nejoriginálnějším menstruačním kalíškem, plátěnou taškou nebo tím nejpřírodnějším šampónem. Možná, kdyby se z bezobalového životního stylu nestal v mnoha případech jen další trend, jehož následování těm skutečně odhodlaným způsobí především finanční vykrvácení a eko-depku, nebyly by po čase extrémní výkyvy teplot noční můrou hospodářů. Možná by pak tolik obávaný mráz během pár březnových nocí zase jednou nespálil květy našeho již rozkvetlého meruňkového sadu. Jako už v několika předešlých letech, nechaly se naše stromy zlákat brzkým příchodem teplých dní a znovu se za to pěkně (doslova) spálily. Celá rozhozená a plná bezmoci procházím sadem a při pohledu na stromy s povadlými zahnědlými květy se ve mně všechno svírá. Vyčítavým pohledem cestuji rozsáhlou Moravskou pouští obklopující naši vesnici. Vyprahlé lány polí se vlní všude kolem a některé úseky jsou obzvlášť názornou ukázkou nešetrného obdělávání půdy.  

V letadle panuje zvláštní atmosféra. Pohledem provrtávám sedadlo před sebou a rozum mi zůstává stát nad vším, co se za posledních 30 hodin odehrálo. Motory hučí a ten obrovský okřídlený stroj se s námi rozjíždí k ranveji. Nechápu, jak se takový kolos dokáže vznést do vzduchu, ale přes všechny neutuchající pocity nedůvěry dál spořádaně sedím na sedadle. Přitáhnu si pás a s povzdechem se opřu do sedačky. Letadlo nabírá rychlost a když se odlepí od země, mám pocit, že mě sedačka vcucne.

Mraky se po pár dnech konečně roztrhaly a pustily na svět pod sebou hřejivé sluneční paprsky. Vzdouvající se vlny si prohlížím s veškerou úctou a respektem vypěstovaným během života stráveného na březích placatého rybníčku na Moravě. Po včerejším deštivém antré s největším pěňákem, co měli na půjčovně, jsem dnes stála připravená se opět vnořit do vln s jen o něco menším plavidlem. Jdu na to pomalu, hezky od nuly.