ranní zprávy

​V nové práci mě dohání následky mého celoživotního nezájmu o dění ve světě, politiku a zprávy. Snažím se to napravit a jako jeden z prostředků, jak toho docílit, je přirozeně také portál novinky.cz. Dnes jsem si zase jednou připomněla, proč jsem měla ze zpráv místo přívalu vědomostí spíše návaly vzteku.

​Hned třetí titulek za bombardováním v Pásmu Gazy hlásá: "Kamera zachytila, jak vichr mrštil s umývači oken v Číně o mrakodrap." Pochopitelně nechybí video, na které upozorňuje červený odkaz. Okamžitě se mi obrátil žaludek. Co mi má tato zpráva přinést? Po rozkliknutí titulku se na stránce automaticky spouští video, které se zrychleným tepem ihned vypínám. Ponořím se do hluboké četby čtyř odstavců o dvou větách.  

Poučení z textu si snad můžou odnést alespoň vedoucí staveb. Učím se ale také nebýt tak naivní. A tak se obávám, že vyvrcholením celého textu bylo právě video určené divákům lačnícím po nějaké šimravé senzaci. Není nad to se v 7:30 ráno podívat, jak s někým vítr mrští o mrakodrap a ukončí jeho život. Autorovi článku nestálo ani za to, sehnat jména těch dvou umývačů oken nebo pro ně nalézt uctivější označení. Chápu, že není možné u každé tragédie a bombardování vypisovat jména obětí, možná se to ani nemůže. Ale tito lidé byli jen dva, tak by se to snad dalo nějak řešit. Měli svůj život, možná děti, manželky nebo partnery (abych nezapomněla). Zatímco čtenáři novinek přispívají k článku duchaplnými komentáři, pozůstalí někde tam daleko v Číně se teď musí srovnat se ztrátou manžela, otce nebo syna. Plánují pohřeb a budou muset najít novou sílu do tohoto někdy strašidelného života. Pořád si říkám, jestli je nutné o těchto věcech psát takovýmto způsobem?

Možná, kdyby tam nebylo to video, uvěřila bych, že se autor článku snaží poukázat na něco důležitého. Tak mě ale rozčílil, že bych s ním nejradši mrštila do kravince symbolizujícího výsledek jeho práce a celé to natočila, POCHOPITELNĚ!

Vrátilo mě to do mých 16, kdy jsem neochotně poslechla rodiče a přidala se k nim ve sledování večerních zpráv. Lidé házeli na politiky vajíčka a Paroubek je měl po celém...obličeji. Po pěti minutách jsem se zvedla a šla se psy do lesa. V korunách stromů ještě doznívalo moje nechápavé: "Proč, proč, proč?" Během procházky lesem ale zase všechno začalo dávat smysl a bylo líp. 

Co teď? Už mi není 16, ani 20, ani 27 ... a neměla bych utíkat před realitou do tichého lesa. Radši zůstanu u Radiožurnálu a Lidovek. Tam jsem aspoň ušetřena všech těch nechutných výtvorů dnešních médií.