​REPORT Z PORTUGALSKA:​ DEN V TERÉNU

Ještě před nedávnem jsem trávila celé dny na zasněžených českých horách učením capartů jízdě na lyžích a snowboardu a teď už sedím v kraťasích na pláži, rýpu vidličkou do těstovin v plastové krabičce a pozoruju klidnou mořskou hladinu. Vedle mě odpočívá Tânia, kolem jsou poházené batohy s mapami, GPSkami a veškerou výbavou potřebnou ke splnění dnešních úkolů. Obě máme po ruce v pohotovosti dalekohled, vždy připravený přiblížit nám nějaké zajímavé dění z ptačího světa.  

Do Portugalska jsem přiletěla na konci února jako dobrovolnice Evropského sboru solidarity a zapojila jsem se do nového začínajícího projektu Portugalské společnosti ornitologické nazvaného LIFE Ilhas Barreira, jehož cílem je chránit ekosystém ostrovů v rezervaci Ria Formosa na jihu Portugalska. Projekt se zaměřuje na ochranu tří cílených druhů – rybáka malého, buřňáka baleárského a racka Audouinůvého. Poslední zmíněný nám právě proletěl nad hlavou s charakteristickým křikem, jakoby ho na nože brali.  ​

Racek Audouinův (zdroj obrázku)

​Rybák malý (zdroj obrázku)

Polední pauza utekla jako voda. Snažím se zahnat myšlenky na dezert v podobě malého kafíčka a tradičního portugalského koláčku pastel de nata a spoléhám na to, že mě chození po ostrově, mořský vánek a práce brzy probere z po obědového útlumu. Naším dnešním úkolem, a úkolem na následující dny, je zmapovat vegetaci na ostrově. Orientujeme se pomocí GPSky a mapy se zakreslenými body. Na každém stanovišti roztáhneme čtverec o rozměrech 2x2 m a pomocí objemného atlasu rostlin se snažíme identifikovat vše, co i jen v tom nejprapodivnějším stádiu vývoje vyrůstá uvnitř čtverce ze země.  ​

Pohyb v terénu působí po týdenním vysedáváním za počítačem jako balzám na duši. Přestože se práce ochranářů přírody může zdát být plná dobrodružných výprav a dnů strávených na čerstvém vzduchu, je to ta příjemnější stránka, na kterou se těšíme. Vše, co si v terénu nasbíráme, je totiž potřeba taky zpracovat na počítači. Předchozí dny jsme například společně s dalšími dobrovolnicemi Ritou a Tâniou, trávily na základně ve Faru tříděním fotek z foto-pastí. Někdy je to práce na pár hodin. Někdy před kamerou ve větru tančí keř a spouští tak foto-past při sebemenším pohybu stále dokola. Stejně tak, když si místo před foto-pastí oblíbí kolonie racků a místo pár desítek obrázků jich k roztřídění můžou nakonec být tisíce. A to pak z toho sezení u počítače pěkně bolí oči i zadek.

​Práce na sluníčku utíká úplně jinak. Kolem čtvrté odpoledne dokončíme mapování posledního stanoviště a pomalu se odebíráme k betonovému molu. Zastavíme u dřevěné chatky. Uprostřed verandy obskládané různým harampádím stojí dřevěný stůl s neuklizeným nádobím po obědové hostině a mezi dvěma sloupky se ve větru pohupuje houpací síť. I přes velké množství známek nedávného života působí místo zcela opuštěně. Tânia nahlíží do nitra chatky dokořán otevřenými dveřmi a zanedlouho se jí z útrob dřevěného stavení podaří vylákat ven staršího pána. Ten se rozespale posadí ke stolu na sluncem zalité terásce a zahajují s Tâniou přátelský hovor v portugalštině. Nehnu ani brvou, mozek ale pracuje na všechny obrátky, abych se pokusila rozumět aspoň útržkům z jejich rozhovoru. Radostný pocit pramenící z nadějného porozumění nějakého střípku hovoru tvrdě smetá další příval nevyluštitelných frází. Uklidňuje mě alespoň vědomí, že na naučení jazyka budu mít ještě spoustu času - mám před sebou přece celých 10 měsíců! Po rozhovoru, který vysílil víc mě, než je dva dohromady, se se senhorem a jeho malebným obydlím loučíme. U mola už čeká zbytek naší skupiny a malý motorový člun. Normálně jezdívá na ostrov velká výletní loď. Kvůli koronavirovým opatřením je ale její provoz přerušený a malý člun vozí na ostrov jen pracovníky restaurace a naši ornitologickou sebranku. Plavba do Fara trvá 10 minut, tam procházíme den ode dne vylidněnějšími uličkami a mizíme v malém domku, kde trávíme zbytek dne.

​Dnes, o dva měsíce později, jsem zpátky doma v Česku. Pár dní potom, co jsem tak spokojeně obědvala na pláži, jsem sedla na letadlo a ze slunného Portugalska odletěla. Vzhledem k narůstajícímu tlaku ohledně koronaviru jsem se na poslední chvíli rozhodla vrátit domů a trávit podivné období nejistoty plné nepředvídatelných následků doma.
​
Jaro je v plném proudu. Poslední zbytky sněhu se drží už jen na nejvyšších vrcholcích hor. V lesních potůčcích se to hemží mloky, vysoko v korunách stromů se s děsivým vřeštěním o něčem dohadují sojky a jeleni se s laněmi v závěsu rozpačitě vydávají na útěk, když zaznamenají moji přítomnost. Místo racka Audouinůvého s rudým zobákem vyhlížím datla s rudou čepičkou. Těžko uvěřit, že ještě před nedávnem jsem seděla v kraťasích na pláži a pozorovala mořskou hladinu.  
​Všechny organizace – SPEA, SPIN, Plán B a obě Národní Agentury– přijaly mé rozhodnutí ukončit dobrovolničení s pochopením. Za to, a i za všechno ostatní, bych jim chtěla všem moc poděkovat. Zároveň bych chtěla všem, co se rozhodli podobně, nebo naopak zůstali ve svých projektech nebo kdekoliv v zahraničí, popřát spoustu sil a štěstí.  

Přestože byla moje zkušenost až úsměvně krátká oproti původními plánu, byla velmi obohacující a to i v rozměrech, v jakých bych to sotva čekala.