Romantik uvězněný v těle Arčího

​Jednou ráno mě Arčí obzvlášť naléhavě tahal ven z postele. Bylo nekřesťansky brzo, ale ze strachu, že ho k tomu přinutil nějaký akutní zažívací problém jsem vstala tak rychle, že jsem ani nestihla otevřít oči a už jsme byli před domem.
Arčí ale jen vesele poběhoval okolo a zdálo se, že ven ho nevytáhlo ven nic jiného, než nepřekonatelná chuť se jít proběhnout do krásného ranního lesa. A bylo to opravdu krásné ráno, to se musí nechat. Nabručený a rozespalý škleb na mém obličeji se pomalu ale jistě převrátil ve spokojený úsměv, i když pořád značně mátožný.
​Chodím Arčího venčit na jednu z mála lesních cest hned za domem, která nevede strmě do kopce a nezpůsobuje mi tak ranní nevolnost z prudkého ranního startu. Pěnkavy a budníčci se už překřikovali, strakapoud poštěkával a ostatní ptáčci, jejichž identita se mi zatím nepodařila odhalit, popěvovali Arčímu do jeho krásného nového dne. Ten stále neprojevoval známky nějakých zažívacích potíží a jen si užíval procházku. A pak se to stalo – zastavil se přímo na místo s jediným úzkým pruhem slunečních paprsků v jinak ještě tmavém lese. Přivřel oči a nasměroval obličej s vyplazeným jazykem a s nesmírně spokojeným výrazem přímo do zářících paprsků. Všechno se zastavilo. Jen tam tak stál a vypadal jako nejšťastnější bytost pod Sluncem. Trošku ohromeně jsem se podívala směrem ke Slunci prosvítajícího mezi stromy do probouzejícího se lesa a musela uznat, že si vybral opravdu kouzelné místečko k rozjímání. Jakoby stál a nemohl se nabažit toho krásného rána. Že by opravdu rozjímal? Mohl se takto zastavit kdekoliv a řekla bych, že nasává lesní pachy a zjišťuje, co je nového. Tohle ale byl natolik kouzelný okamžik, že jsem ho začala jako už tolikrát podezřívat, že je tak trochu romantik. Jeho šťastný výraz prozrazoval, že mě z postele vytáhl takhle brzo, prostě proto, že se chtěl pokochat východem Slunce. 

Fotka z jiného krásného dne, v tomto případě ne v Krkonoších ale v Portugalsku

Jak už jsem řekla, Arčího duši jsem při podobných melancholických momentech přistihla už vícekrát. Nebo si to alespoň myslím. A nejsem jediná...
​
„Myslíš, že si to taky užívá?“ zeptala se Markéta, kamarádka z vysoké, kterou jsme přijeli navštívit na Mácháč. Seděli jsme pod skalním převisem na zalesněném vrcholu kopce. Ten den dost pršelo a další bouřka právě přicházela. Arčí stál po mém boku a na krajinu pod sebou shlížel jako Lví král.
Něco uvnitř mě se zaradovalo. Tak nejsem jediná, kdo si toho všiml! Arčí měl ve tváři zase ten spokojený výraz. Přísáhám, že se kochal a že byl šťastý stejně jako my dvě. A jakoby už nic jiného ke štěstí nepotřeboval. 

Občas z něho vyzařuje jakási vděčnost. Hodí po mě šibalským pohledem a tváří se jako bychom společnými silami dosáhly nějakého triumfu. To jsme takhle seděli na velkém šutru uprostřed Labe. Byl teplý jarní den. Jen jsem tak seděla, hongala nohama ve vzduchu a nasávala všechny krásy toho dne, který jsme zahájili dlouhou procházkou. Arčí si stoupl vedle mě. Chvíli zvědavě hleděl na proud řeky uhánějící pod ním a opět se tvářil, jakoby skládal verše. Pak zvedl koutky, přivřel oči a s kochajícím se výrazem se mnou sdílel tento okamžik. Pak se na mě podíval, zavrtěl ocasem a olízl mi tvář. Možná ho moje nálada a spokojenost natolik ovlivní, že nemůže odolat, zahodí veškeré primitivní psí denní úkoly za hlavu a přidá se k mému hlubokému spirituálnímu dobrodružství.

Možná s Arčím trávím příliš mnoho času a zažíváme příliš mnoho krásných okamžiků, než abych uvěřila, že je prožívá jen prostřednictvím nasávání pachů jiných zvířat a značkování teritoria. 

Jednou mi kamarádka vykládala, jak byli s rodinou na dovolené u moře v Bulharsku. Každý den pozorovala divoké koně, jak stojí na útesu, hledí do dáli do moře a tváří se zamyšleně. Že by…..? Při představě stáda koňů, jak hledí za horizont a přemýšlí o životě jsme se musely vždycky rozesmát. Ale zároveň jsme tomu chtěly věřit. Arčí se netvářil jinak, když jsme vegetili v Portugalsku na útesu a hleděli na Atlantik. Vítr mu čechral hřívu, slaný vzduch voněl dobrodružstvím, stál po mém boku a hleděli jsme do dáli.

​Co se mu asi honí hlavou? A dokážu vůbec sama přesně popsat, co se při takových chvílích honí hlavou mně?