Knížka od americké žurnalistky Elizabeth Kolbertové získala v roce 2015 zasloužené ocenění Pulitzerovu cenu. Je obdivuhodné, kolik úsilí autorka do psaní knihy musela vložit. S pomocí vědců, odborníků a ochranářů přírody popisuje předchozí vymírání, která na naší planetě v minulosti proběhla a taky to současné - šesté vymírání. Asi není žádným překvapením, že hybnou silou tohoto vymírání je jeden "plevelný" druh - my lidé. Autorka osobně navštívila různá místa na světě, přírodní rezervace, ochranářské programy, výzkumné stanice a popisuje osudy nejohroženějších, případně už i vyhynulých, druhů živočichů nebo ekosystémů naší planety. V knize jsem se setkala s pojmy, se kterými jsem se předtím nikde jinde dříve nesetkala (např. kontinent Nová Pangea). Brána do Parku Morro do Diábo v Brazíli, kolem pastviny, plantáže a najednou BUM, brána do posledních kousíčků chráněného Atlantského pralesa (deníky z Brazílie budou brzy na blogu, zatím jsou ke čtení na staré adrese :) ) Knížka otevírá obzory a nabízí další zajímavé úhly pohledu. Zaujala mě kapitola o neandrtálcích a zkoumání našeho lidského "šíleného" genu, který lidi pohání vpřed za poznáním, tvořením a v důsledku většinou taky ničení všeho okolo. Navzdory názvu v knize zároveň popisuje, kolik je na světě nadšenců a ochránců přírody, jak se své chyby často snažíme (někdy více či méně) úspěšně napravit a snažíme se nalézt tu správnou cestu, jak na planetě hospodařit a zároveň nezahubit všechno to živé, co tu po našem příchodu ještě zbylo. Po přečtení této knížky jsem se opět uvrdila v pohledu na věc, že naše sentimentalita a pocit, že dřív jsem snad žili v harmoničtějším souladu s přírodou, je iluze. A pokud ano, tak jsme tak s největší pravděpodobností nežili cíleně. I po pár cestách do různých koutů světa jsme se s kamarádkami shodli, že naše ideály o nahatých domorodcích s neposkvrněným poutem a respektem k přírodě jako v Avatarovi, se taky spolehlivě rozpadly. Vždycky asi byly skupiny lidí, kteří se snažily přírodu chránit a těch, co ji naopak bezcitně drancovaly. Přesto, v dnešní době, se o ochranu zajímáme čím dál víc a možná, že i nejvíc, než když jsem se kdy dřív zajímali. Taky nemáme na vybranou, když se v oceánu tvoří plastový kontinent a orná půda na jižní Moravě připomíná vyprahlou poušť. I když je situace docela zoufalá, každý si může vybrat, jestli bude propadat skepsi a beznadějně nad ní zoufat, nebo ji bude řešit a třeba jen svými běžnými každodenními úkony směřovat k lepším zítřkům. Nezapomínejme na NAŠE pouto s přírodou. Planeta si vždycky nějak poradí. Nás příroda nepotřebuje, ale my ji ano. Vodopád Sao Joao
0 Comments
Leave a Reply. |
Kategorie
All
Archiv
March 2024
mrkni na to! |