sněhobílá pohoda

Máme za sebou třetí zimu v Krkonoších. Nejhezčí byla loni - zavřené vleky, spoustu prašanu a žádní lidé okolo. Letos nebyla tak špatná, ale turismus už se rozjel na dvě stě procent a do toho jsem teď myšlenkami hlavně u nové práce než snowboardových výprav. Když se ohlédnu za uplynulou sezónou, nevybavuju si hned dny, kdy jsme byli na hřebeni nebo nějaké celodenní túře. Nejraději vzpomínám na obyčejný výlet do Strážného, které je od našeho bytu jen půl hodiny pěšky lesem.

Můžou za to dvě věci. Tak zaprvé - i tady v Krkonoších se málokdy stává, že je v lese tolik sněhu, aby se dalo po turistické sjet ze Strážného až domů do Vrchlabí.  Za druhé, málokterá trasa je vzhledem k náročnosti vhodná pro Arčího. A že na této cestě nepotkáte živáčka? Hahá.  Prostě taková domácí idylka!

Kostel v Hořejších Herlíkovicích. A hromady sněhu!

​Les za naší bytovkou mě nepřestává bavit. Sklon svahu o tisíci stupňů mi sice pokaždé rozbuší srdce jako zvon, odměnou je ale procházka kolem zurčících stroužek a setkání s jeleny, datly, mloky a žádnými lidmi. Dobrá, většinou nepotkáme nic, ale potůček zurčí vždycky! Do Strážného je to nahoru pěkná fuška, necelá půlhodina stoupání, občas plazení. Zatímco nám pohyb usnadňují sněžnice, Arčí klopýtá ve svojí zimní vestičce, ve které připomíná malého Dráculu. V jednom z mých oblíbených úseků vycházíme na chvíli z lesa. Před námi na druhém svahu pozorujeme sjezdovku Bubákov v plném provozu. Zvuky rolby, které se nesou kilometry daleko, mi v době pandemie nechyběly. Alespoň ta děla už utichla, protože od února mají střediska v národním parku zakázáno zasněžovat.

Sjezdovky, sjezdovky, sjezdovky - tady Bubákov a Kněžický vrch. Foceno v jiný slunnější den.

Nejhezčí na prudkém půlhodinovém výstupu do Strážného je obecní hospůdka, která nás přivítá přímo na vrcholu. V létě ideální plácek na longboardové tanečky a pivko v lehátku. Dneska míjíme a nechce se nám ani na polívku. I ve Strážném turismus prožíval velký návrat. Prošli jsme obcí kolem malých sjezdovek dozadu ke kostelu v Hořejších Herlíkovicích, kde se normálně otvírají pěkné výhledy na krkonošské pláně a Kotel. Dnes je docela zataženo, tak si kochání výhledy necháme na příště. Jako vždy si ale prohlížíme místní chaloupky a penzionky a jako vždy si neodpustíme trochu toho zasnění se.

Přicházíme k červené chaloupce, kterou máme nejraději. Stojí jako poslední u lesa, kde se naše cesta stáčí zpátky domů a svah se sklápí dolů. Ještě jsme tudy na snowboardu nejeli a moc se těším. Baví mě objevovat obyčejné trasy bez lidí a bez střetů zájmů s ochranou přírody. Snažím si je zapisovat a dělat si přehled, kde to na snowboardu za něco stojí, a kde to stojí za prd. Arčímu sundávám vestu, ať může v hlubokém sněhu pohodlně manévrovat a už netrpělivě přešlapuje, kdy vyrazíme. Nám to trvá trochu déle. Oblékáme vrstvy, nasazujeme helmy, skládáme a schováváme hůlky... Z psí perspektivy nám to musí trvat nekonečně dlouho! Ale už konečně vyrážíme a k mojí velké radosti to jede parádně! Letíme po naducaném sněhu a Arčí peláší s námi. Okamžiky štěstí, které trvají jen pár minut, ale proto jsou tak intenzivní a nikdy neomrzí. 

Sotva sjedeme do nižší nadmořské výšky, cítíme, že sníh je těžší a mokřejší. Oteplení a obleva je na spadnutí, měli jsme vyrazit dříve ráno, ale co! Štěstí, že jsme to vůbec ještě stihli. Dole už nás totiž čekal déšť a následující dny nepřestával. Spolu s ním mizel ten nejlepší sníh sezóny, který už se do našich končin v takové podobě a množství nevrátil. 

Samozřejmě, že se mi líbí představa, že budeme jednou sjíždět pořádné kopce. Jenomže v Krkonoších jsou nejlepší svahy v přísně chráněných klidových zónách. Proto objevujeme, co se dá a naše ježdění si asociuji spíš s takovým pohodovým longboardingem na horách. Takové procházko-projížďky. A kolikrát mě samotnou překvapí, o kolik jsem šťastnější, když jdeme na takovýto obyčejný výlet, zvlášť s tím naším čtyřnohým dědulou v patách. Opět se potvrzuje, že někdy je méně mnohem více! Ať ti to, Arčí , takto běhá i další zimy, s tebou je všechno stokrát větší radost!