Útěk z Portugalska

V letadle panuje zvláštní atmosféra. Pohledem provrtávám sedadlo před sebou a rozum mi zůstává stát nad vším, co se za posledních 30 hodin odehrálo. Motory hučí a ten obrovský okřídlený stroj se s námi rozjíždí k ranveji. Nechápu, jak se takový kolos dokáže vznést do vzduchu, ale přes všechny neutuchající pocity nedůvěry dál spořádaně sedím na sedadle. Přitáhnu si pás a s povzdechem se opřu do sedačky. Letadlo nabírá rychlost a když se odlepí od země, mám pocit, že mě sedačka vcucne.
Lisabon zářící ve tmě pod námi se zmenšuje. „Však o nic nejde.“ povzbuzuju se v duchu. „Zase se někdy vrátím.“ Nesmírně vyrovnaná a smířená s nečekaným zvratem událostí jsem škvírou mezi sedadly nešťastným nedopatřením zahlédla mladou slečnu, jak si utírá slzy. Tím vážně ohrozila moji pracně nastolenou vyrovnanost a do krku se mi dere knedlík. U okýnka přes uličku se zase drží za ruce mladý pár a žalostně pohlíží na vzdalující se světýlka pod námi. Kluk konejšivě hladí ruku své milé, která má zarudlé oči. „Třeba jí něco spadlo do oka...“ odvrátím rychle pohled a raději svoji pozornost zaměřím zpátky na potah protějšího sedadla. Pochybuju, že se v tomto letadle vůbec někdo ocitl plánovaně. Už při nástupu se nedalo přehlédnout, že polovinu řady tvořili studenti Erasmu, kteří se, stejně jako já, museli narychlo rozhodnout, jestli využít jednoho z posledních letů z Portugalska do Čech, aby se dostali domů k rodinám.
Pán vedle mě si odkašlal a já si jako na povel poupravila šálu, kterou celý den nosím omotanou kolem obličeje místo roušky. „Nebuď trapná!“ okřikuju se hned na to v duchu a rychle položím ruce zpět do klína. Jestli je tu někdo infekční, tak jsem to já s tou měsíc nevypranou šálou a svetrem. Dál sedím v tom zvláštním tichu, jen letadlo hučelo. Vše se po dvoudenním shonu na chvíli zastavilo. Myšlenky se mi začínají vracet zpátky v čase.

Anna sedí v křesle, nespouští oči z displeje mobilu a vydatně se krmí novinkama z internetu. „Přemýšlela jsi nad tím, že by ses vrátila domů?“ zeptá se mě. Je 15. března a jsem pořád ještě na jihu Portugalska ve Faru. Právě jsme se vrátili z celodenní práce v terénu na nedalekém ostrůvku a odpočíváme doma. „Ne, to ne...dám tomu tak měsíc a uvidím, jak se bude situace vyvíjet.“ odpovídám odhodlaně a se stejným odhodláním přitom hledám po kuchyni něco na zub.
Ulice ve městě zejí prázdnotou, restaurace a obchůdky jsou povětšinou zavřené. Svět lidí se už i tady na jihu pomalu přestává točit a my jsme jedni z mála, komu se každodenní rutina nijak zvlášť nezměnila. Zatím.
​
Druhý den ráno opět vyrážíme na ostrov. Velkou výletní loď už pár dní nahrazuje malý rychlý člun, který vozí pouze náš tým a pár zaměstnanců tamní restaurace. V těchto dnech je jejich náplní práce místo pobíhání kolem hostů generální úklid vylidněného podniku. Dnes jsem v týmu s Ritou, střapatou napůl Portugalkou a napůl Brazilkou. S veškerým vybavením sledujeme šipku na GPSce a vyrážíme na druhý konec ostrova, kde máme za úkol zmapovat vegetaci. Všechny ty čím dál tíživější myšlenky posledních dnů jsem s úlevou nechala na pevnině. České hranice jsou už zavřené. Co teď bude? Jak a kdy se sem dostane Tomáš s Arčím? Je vůbec dobrý nápad začínat teď život v zahraničí, když to začíná vypadat, že se celý svět řítí do jedné velké neznámé?

Silný vítr, křik racků nad našimi hlavami a výhled na oceán mě uklidňuje. Všechno se zdá být vzdálené, neuvěřitelné a soustředím se na práci. Určovat druhy rostlin je zábava a jen se opět přesvědčuju, že učit se ve škole seznam rostlin nazpaměť má v praxi nulový význam. Těším se z toho, že mám šanci svoje kdesi pohřbené vědomosti oživit a zarýt hluboko pod kůži.

Na obědovou pauzu se vracíme k molu. Vytahuju mobil a jedním pohybem prstu se spojím se světem. „Další e-mail s návodem, jak si umýt ruce...“ zamumlám nevzrušeně směrem k Ritě. Už jsem se chtěla zakousnout do sendviče, když mě hlad najednou úplně přešel. Civím na zprávu, jejíž obsah totálně kontrastuje s okolní pohodovou atmosférou na ostrově. Velká písmena jakoby na mě křičela:

… !!! NÁLEHAVÁ ZPRÁVA PRO VŠECHNY ČECHY V PORTUGALSKU !!!…..
….POSLEDNÍ LETY DO ČECH ZÍTRA A MOŽNÁ V NÁSLEDUJÍCÍCH DNECH…
….POSLEDNÍ ŠANCE ODLETĚT DO ČR...

Oceán dál klidně omývá břehy nedaleké pláže, barevný maják stále nepohnutě stojí na molu a drží stráž nad malými rybářskými loďkami líně se pohupujícími na hladině. Za mnou stojí modrobíle natřená dřevěná chatrč jako z obrázku. Houpací síť se pohupuje nad polorozpadlou teráskou. Uprostřed tohoto ráje jsem během pár vteřin pocítila, jak se ve mně všechno obrací naruby. Tohle je po všech těch zprávách a narůstajících obavách poslední kapka. Moje mysl bleskem přeletěla na pevninu, splašeně proběhla ulicemi, rozrazila dveře mého pokoje, naházela všechny věci do tašek a teleportovala se do Lisabonu na letiště. Se staženým žaludkem a roztřepanýma rukama, daleko, daleko od Lisabonu, hledím do blba. Můj žaludek promlouval jasně. „Zítra musím domů.“  ​

Nasávám vůni moře a vrhám se obvolat byrokratické kolečko. Když je hotovo, volám bráchovi, který mi pohotově koupil letenku na následující den. Rita se mezitím vrátila k práci a nechala mě, ať si vyřídím, co je potřeba. To taky následující hodinu dělám – v podřepu na písčité pěšině přesně v místě, kde je dostačující signál a smířlivější poryv větru, který se mě nesnaží mermomocí odvát na druhou stranu ostrova. Po zbytek dne a celý následující den soustředím všechny svoje myšlenky na to, aby můj let nezrušili.

Hlas letušky narušil hrobové ticho a oznamuje nám blížící se přistání v Praze. Po ještě nedávno absolvované třídenní cestě do Portugalska autobusem mě její oznámení náležitě překvapilo. Mám pocit, že jsme teprve v půlce letu a tak rychlý přesun ve mně ještě více posiluje dojem, že jsem doslova na útěku. Jsou dvě hodiny ráno a po celou cestu se mi nepodařilo najít pohodlnou polohu na sedačce a na chvíli usnout. Tak tedy Praha. Radši jsem už nezkoumala citové rozpoložení spolucestujících. Letadlo nekompromisně dosedlo na zem. Posádka se s námi v portugalštině loučila zautomatizovanými frázemi, a když byli hotovi, srdce mi pokleslo – kdy zase uslyším portugalštinu?