V PYŽAMU DO LESA A SERE PES...

... ještě hopnu do gumáků a outfit je na světě. Alča by byla pyšná, její kamarádka zase vypadá, jako by vylezla z popelnice. Do lesa za domem chodíme každý den, brzy už tomu bude rok. Ze začátku jsem mívala snahu vypadat k světu, ale za celý ten rok jsme tam potkali jednoho člověka, takže jdu naprosto neohroženě v pyžamu po tátovi. Arčí sere za stromem a já už taky na všechno seru. Jestli jsme se v Krkonoších něco naučili, tak právě tohle. A co to znamená pro blog? 

"Vidím, že studia jste si užívala, vypadají moc hezky, ale co teď s váma?" brejlila na mě paní na pracáku. Co jsem "utekla" z Portugalska, neslyším od paní z pracáku ani ve vlastní hlavě nic jiného. Ale poslední dobou jsou ty hlasy nějak daleko, jako bych konečně v praxi pochopila, že nemůžu mít všechno najednou. Během dlouhých měsíců strávených neúspěšným hledáním práce, zdoláváním duševního maratonu v útrobách malé garzonky a na horském vzduchu se děje něco překvapivě příjemného. Nějak je mi všechno jedno a přestávám kolem sebe kopat.  Vrstvy bublin, které se kolem mě za uplynulých pár let strávených studiem, na cestách a poznáváním hromady nových lidí, nafoukly, praskají jedna po druhé.

Ten bublifuk si rozvedu více někde v zákulisí, nebojte, ale jedna bublina by vás jako potenciální čtenáře tohoto blogu mohla zajímat. Tak nějak jsem si uvědomila, že mi nevadí, když budu pokračovat v psaní pro zbytek světa naprosto nepřínosných příspěvků. Tak nějak mi došlo, že jako správný dospělák jsem začala příliš tápat po tom, co mám vlastně v životě dělat, abych každou chvíli strávila co nejvíc PRODUKTIVNĚ a EFEKTIVNĚ. Psaní infantilních článků o tom, jak chodím se psem po lese, mi nepřipadalo jako dostatečný příspěvek k ZÁCHRANĚ PLANETY. Celá rozpačitá jsem sledovala, jak se rozrůstá komunita blogerů a blogerek, kteří píší sofistikované články, fotí se s eko šampónem, dělají stojky na útesech nebo mluví hodinu v kuse do kamery a snažila se zmateně někam zařadit, než mi došlo, že ty naše blogy, co jsme s kamarádkama vytvářely, byla vždycky sorta sama o sobě. 

Ten strach, že mě někdo odsoudí, hlavně já sama sebe, protože blog má návštěvnost 1 člověk za měsíc (a to budu asi já z jiného počítače), totiž taky v dospělosti roste přímou čarou nahoru. Ten hon za pocitem zadostiučinění, pocitem, že vše, co dělám musí mít smysl, odůvodnění, musí mít hlavu a patu, je tragikomický. Šmarjá, a ta potřeba si něco obhajovat, ať už před ostatníma nebo sám před sebou! Dlouho jsem přemýšlela, kam se poděly časy, kdy jsem dělala věci prostě jen tak. Kdy jsem ještě žila v naivní představě, že lidi se navzájem neřeší a bylo mi tudíž upřímně jedno, co si o mně kdo myslí. Dvakrát týdně jsem jezdila se psem na cvičák, pak jsem sedla a napsala o tom pojednání na blog postrádající jakoukoliv hloubku, pak jsem udělala ještě výtah článku o levhartech, a pak jsem usnula nad učebnicí dějepisu a vůbec jsem nepřemýšlela nad tím, jestli dělám dost (v dějepise bylo jasné, že dost nedělám). Teď v dospělosti, jako bych pořád za vším musela vidět ten účel, význam, a v neposlední řadě možnost se tím živit. Vidím, že tady ten nátlak, který na sebe vytvářím, nikam nevede. 

Tohle všechno jsou naprosto otřepané neosvětové myšlenky. Pro blog to ale znamená, že se za něj přestávám stydět, že se přestávám snažit a bude z něj totální mišmaš jako doteď. Budu nestydatě psát deníky o našich procházkách, o svých snech, věcech, co mě zajímají a novinkách. Že si tak nějak dovoluju se vrátit sama k sobě. A to vše díky tomu, že půl roku skoro nic nedělám. A taky díky tomu, že jsem byla v neděli na procházce s Magdou ;-).