VII. A tak...

​Chčije a chčije. Počasí se ne a ne slitovat! V Biarritzu, kousek od kempu, je muzeum Cité dé l´oceán. To by mohl být dobrý alternativní plán, jenomže nám ho zkřížily zase ceny vstupu. Tak jsme si aspoň dobrou půlhodinu postáli venku zahalení v pláštěnkách na dešti a četli venkovní výstavu s fotografiemi a příběhy z historie surfování. Tenhle den už na mě padla pěkná deprése! Čas se krátil a surfování se nám pořád nějak vyhýbalo. Zase mě to přesvědčilo, že u oceánu se prostě musí žít, abychom nasbírali zkušenosti. To sice nebylo žádné nové zjištění, ale vždycky mě to aspoň utěší, a odpustím si nějaké blbé chyby, nevychytaný rozplánování dnu. Naštěstí poflakování po Biarritzu nám nebylo proti srsti. Před deštěm jsme se různě schovávali – v knihkupectví, v obchůdkách nebo v hospůdce. Nasávali jsme atmosféru surfařskýho města a já nabírala energii na následující školní rok. Z těchto zážitků teď budeme žít, kdo ví, jak dlouho, než budeme mít zase příležitost utéct k oceánu. To, že jsme se pořád nemohli dostat k surfování, mi připomnělo doby, když jsem byla šťastná prostě jen proto, že jsem mohla být u moře v Chorvatsku nebo v Itálii. Vždycky chceme víc a víc, někam se posouvat a najednou jsem zjistila, že i u něčeho tak čistýho jako je surfování se to potvrdilo. Všechno to začalo u moře, ještě před tím, než jsem vůbec měla tento sen o sjíždění vln. Jen tak být u moře. Tak jsem se snažila zklidnit, nenadávat si a jen si tak užívat náš krásnej výlet s jeho jednoduchou podstatou.

Následující den jsme se ale konečně dočkali. Poslední dny nám nabídly podmínky k tomu nejlepšímu. Neodmítli jsme, vytasili peněženky naducané úsporami, které jsme během škaredých dnu neměli moc příležitostí nebo odmítli utratit. Brzo ráno jsem se probudila celá natěšená. Cítila jsem v kostech, že dneska bude dobrej den a že to ve vodě klapne. Tentokrát to na rozdíl od ostatních dnů byl správný pocit. Druhý pocit už nebyl tak správný, a to, že na tento den bude potřeba pořádná snídaně. Šramotila jsem v předsíňce s hrncema, abych vzbudila spáče, rozpálila hořák a nadělala pořádný omelety se sýrem, falafelem a rajčatama. Zabalili jsme tradičně batoh, sedli na autobus a nechali se dovést na pláž Cote de Basque. Jo! Dneska by to šlo! Začalo mi bušit srdce a za chvilku už jsme se cpali za rytmu reggae do neprénů, v tyčinkama provoněné půjčovně. Tom si půjčil 8´softboard a já si splnila přání a šáhla po longboardu. Při pádlování omeleta málem vyletěla ven. No, tu stravu to bude chtít asi přehodnotit!
Tom tentokrát taky vypádloval ven, jeho první line-up v životě! Vlny byly malinké a příjemné. Kolem tančili longboarďáci a voda se plnila dalšíma a dalšíma surfařema. Den byl krásnej, nám bylo krásně, sluníčko pralo na plný kule a ve vodě ještě nebylo zas tak moc lidí. Koukla jsem na Toma a úplně zářil. Měla jsem pocit, že jsem nic takovýho na jeho obličeji dřív neviděla, dokonce cenil všechny zuby! Ha, větší důkaz, že oceán a prknění se v něm má kouzelnou moc, už nepotřebuju. Sem tam jsme chytli nějakou tu vlnku, na některých jsme jeli dokonce společně! Konečně jsem s někým sdílela tyhle zážitky a pocity, které se jenom těžko dají popsat! Byla jsem hrozně ráda za to, že nejsem v ten krásnej den na tom krásným místě sama. Tom chytal vlny a byla jsem hrozně nadšená, že mu to tak šlo. On sice vypadal, že nechápal, proč nemůže být už dávno na úplně jiné úrovni, ale snažila jsem se ho uklidnit, že to, že se mu daří chytat takhle vlny i bez instruktora, je vlastně docela zázrak a měl by za to být rád.

Náš den kýčoidně pokračoval dál. S tím dokonalým pocitem po pobytu ve vodě jsme zakempili na lavičce s výhledem na pláž La Grande a cpali se zbytkama baget a fuetů, co jsme vyhrabali ráno ze stanu. Kolem pobíhalo nějaké tlusté rozmazlené dítě, vedle se lidi usilovně mačkali na zábradlí, div nepřepadli ve snaze si cvaknout co nejspontánnější selfie, ale výhled na krásnou modrou oblohu, ještě modřejší oceán s bílou pěnou a barevnou přírodu okolo, nám blokovali naštěstí jen občas. Po obídku nechybělo kafíčko a odpoledne jsme se koupali na pláži Port Vieux v centru města. Záliv byl jak bazén v jinak divokém oceánu. Oáza klidu, kde se otužilí němečtí důchodci proplavou k bójce a zpátky, nebo se jen lenivě chladí jak nějací vorvani. Není to výhled, jaký chcete mít z kavárny posazené na útesu nad zálivem, ale co se dá dělat. Už tak bylo po hlavní sezoně, před příchodem zimy, a tak byl tohle nejspíš vrchol dokonalosti. Nakonec, pláž Port Vieux je bývalý velrybářský přístav, a tak, když pořádně přimhouříme obě oči, můžeme se na německé vorvaně v zálivu dívat jako na živoucí symbolickou připomínku historie.

Ten den to nebylo naše poslední setkání s německými turisty. Před námi byla poslední noc v Biarritzu a ve Francii vůbec, a tak jsme se ten večer stejně jako oni, plácli přes kapsu a konečně si zašli na pořádnou romantickou véču do přístavu. Biarritz zahalila tma a pouliční světla rozsvítila malý rybářský přístav. ​​Kouzelná romantická atmosféra, která Tomáše míjí jako kočku myš, si moji snílkovskou maličkost celou podmanila. V duchu jsem se loučila se šploucháním vody o loďky v přístavu, se svítícím majákem za našimi zády, na který jsme se ani jednou, Bůh ví proč, nevydali. Bílé rybářské domky s barevnými dřevěnými okenicemi ve světle pouličních lamp stáli v pozadí restaurace jako nějaké kulisy a číšník nám nosil mořské dobroty a víno. Přecpaní jsme se soukali do kopce a na jeho vrcholku si zapálili cigaretku. Biarritz nádherně svítil a bílá pěna se sunula z nekonečného tajemného černého prostoru ke břehu pláže La Grande.

---