VIII. Ta nejlepsi kuchyne

Na snídani jsme snědli, co stan dal. Pak jsme zkušeně shodili a zabalili náš prostý Francouzský domek do našich dvou batohů, přicvakli k nim prkna a naposled se jako velká voda vhrnuli na recepci. „Mercí very much a nashledanou!“ Potloukli jsme v autobuse pár lidí včetně jedné nebohé stařeny a vystoupili zase na naší oblíbené pláži. Stejně jako předchozí den, jsme udělali kšeft blondýně v červené čepici s hrnkem horkýho kafe přilepeným v ruce. Reggae vyhrávalo, tyčinky čoudily a Tom se snažil nacpat do mokrého neoprenu, což mu asi trochu kazilo tu ranní pohodičku. Ani trochu jsem mu to nezáviděla a snažila se mu neposmívat. Vlny byly malinké, sluníčko svítilo, pohodička. Tom zůstal u 8´softboardu a já si vzala 7´7 hardboard. Celý ráno jsem se mazlila s oceánem a při každém zanoření ruky do vody při pádlování jsem si užívala ten pocit, jakoby mi místo krve v žilách proudila mořská voda. Byla jsem ve vodě, dokud mě prkno nebouchlo do hlavy a já usoudila, že jsem dostatečně znavená. Krásné ráno přilákalo spoustu surfařů a Tom prožíval svá první morální dilemata. „Nezavazím jim tam?“. „Přijde mi, že je musím strašně srát. Nevím, kdy můžu na vlnu, a kdy ne.“ Nebo jeho nejčastější trápení – „Jako já bych pochytal vln, ale oni mi je pořád berou!“ Chvilku posedával zamyšleně na pláži a pravil: „Ty vole,…počkej na Bali!“ Zatímco rentgenoval vlny a představoval si, jak je jednou všechny na Bali zkrotí, šla jsem se svalit do písku a nechala sebou vláčet přicházejícíma vlnama. Jaký to bude na Bali? Obávám se, že tam bude turistů jak nasráno. U Atlantiku po sezóně to má něco do sebe. Soukání do neoprenu a zase z něj, kouzlo evropskýho pobřeží…možná, že dřív než do Asie se dostaneme na sever Španělska nebo do Portugalska, to by mi vůbec nevadilo. Navíc na některých místech je to v zimě jak po apokalypse, tak proč nejet radši tam.
Vrátili jsme prkna do půjčovny a zůstali na pláži celé dopoledne. Tom vykuřoval a já si užívala jógu na pláži. Sluníčko napravovalo všechno, co po celou dobu pobytu pěkně flákalo. Celé dopoledne jsme seděli na zídce, pozorovali okolní dění a to hlavně pána, který surfoval se svým Jack Russelem. To bylo lepší než kino. Snad ani nemusím dodávat, že jsem si celou dobu představovala, že ten pán jsem já a ten pes Arčí nebo Frodo.
Vedle na zídce se sušil můj šťastný neopren, který se zase dlouho nenamočí, bude viset na věšáku v pokoji a já k němu budu čuchat a objímat ho vždycky, když kolem něho projdu. Hlad zavelel, vytáhli jsme nádobí a uvařili všechny zbytky, co jsme v batohu vyhrabali. Kolemjdoucí nám přáli dobrou chuť. To byla ta nejluxusnější kuchyně, dokonce luxusnější než včerejší RomanTyčka v přístavu. Zídka jako kuchyňská linka a posezení v jednom a před náma nekonečný modrý oceán. Modrá obloha bez mráčku a ani vítr nám nefoukal do vařiče. Co víc si přát? Těžko se takové bydleníčko opouštělo, takže než jsme úplně odešli, dali jsme si nahoře v baru s výhledem na oceán ještě kávičku. Pak jsme pomalu opouštěli pláž Cote de Basque, ráj lonboarďáků, jaký jsem ještě neviděla, místo, kde se v Evropě poprvé kdy surfovalo, parádní pláž pro začátečníky, pláž, kde Tom chytil svoji první vlnu, kde jsme chytili svoji první společnou vlnu, kde jsem si poprvé vyzkoušela longboard a kam bych se rozhodně chtěla ještě někdy vrátit. Ostatní surfaři a surfařky dál hodovali na zídce, kdo ví, jak dlouho tu zůstanou, možná jen pár dní nebo i měsíc. Jiní surfaři čekali na vlnu pod útesem, a tak jsme je ještě chvíli pozorovali. Minuli jsme skupinku dodávek, které tam stály po celou dobu našeho pobytu. Kolem jedné obzvlášť vytuněné pobíhal jako vždy blonďák s miminem v jedné ruce, s jointem v druhé, zatímco třetí rukou se přehraboval v hromadě surfů naskládaných na střeše.

​Po válendě na pláži jsme udělali poslední kšeft smrtelně vážnému bugrákovi, o kterém jsem si první den naší návštěvy myslela, že je to ten nejveselejší člověk na světě. No, a pak jsme se odebrali hledat zastávku Flixbusu. Našli jsme ji díky mobilu a to kdesi ve ztracenu. Sedli jsme si na opuštěnou lavičku a po setmění se skutečně objevil zelený autobus. Řidiči byli nějací neklidní, naházeli věci dovnitř, práskli dveřma, usoudili, že jsme všichni a šlápli na plyn o 10 minut dřív, než byla doba odjezdu. Flixbus mě prostě nepřestával překvapovat. Biarritz byl už dávno zahalený ve tmě. Tam někde za baráky se střapatý blonďák nejspíš snaží uspat malého ďábla a jako uspávanku mu nemohl dopřát nic lepšího než nekonečné šplouchání a šumění oceánu. Ten se dál vlní svým tempem jako už od pradávna a my uháněli po dálnici směr Paříž. Nejvyšší čas připravit se na příjezd domů, spoustu změn a příchod studeného podzimu.