Vysokohorská ptákologie

Už k nám do Vrchlabí přijelo spoustu návštěv. Alča přicestovala úplně sama až z Brna. Autem, proto ten skrytý obdiv ve slově až. Mně jako docela nezkušenému řidiči teprve nedávno došlo, jak je řízení na delší vzdálenosti vyčerpávajíc. Hned po jejím příjezdu jsme zvládly procházku večerním Vrchlabím, tlachání v kavárně, no, a pak ještě mini večírek u nás. A co se týče podmínek k získání nových vzrušujících ornitologických zážitků, byl Alčin příjezd načasovaný vskutku skvěle....

Celé Krkonoše, jak nižší polohy, tak i vrcholky, se ztrácely v bílobílé mlze. Z nějakého záhadného důvodu nás tyto zimní nehostinné podmínky k ornitologickým výletům přímo vybízejí. Snad je o to napínavější, jestli spatříme nějaký opeřený organismus mimo dobu výskytu valné většiny druhů a navíc v mlze tak husté, že nezkušenému oku skryje i monstrózní Labskou boudu stojící přímo na dosah.  ​
Dalekohledy v batohu nám soužily spíš jen jako nadbytečná zátěž a předmět symbolizující účel naší výpravy. Vždyť komu by se v té zimě chtělo s čímkoliv manipulovat holýma rukama? A vůbec, v takové mlze je hovno vidět, dalekohled nedalekohled.
Náš ornitologický pochod začal v Horních Mísečkách. Před příjezdem na velké parkoviště jsem ještě živila své naděje tajným snem o azurové obloze nad hřebenem. Ten se v tu ránu rozplynul asi tak stejně rychle jako moje letitá představa života u oceánu. Místo toho jsme rozespalé a vyhřáté zdráhavě vylezly z auta do sychravého dopoledne a byly rády, že vidíme pár metrů před sebe.
Výstup k Vrbatově boudě nám kromě dalekohledů ztěžovala i mírná avšak o to zákeřnější kocovina. Díky mé relativně vzácně se projevující schopnosti neupadnout do párty rauše jsem dnes alespoň neblila, kudy jsem chodila. Náš organismus řítící se do třetiny života (ovšem za předpokladu, že se dožijeme devadesáti) nesl stopy po dvou lahvích červeného v podobě odzbrojující únavy. Stejně tak adekvátní k našemu věku bylo i téma hovoru, tedy takové ty řeči o zakládání rodiny s našimi přítelíčky a o dětech. To, společně s neustupující mlhou, přirozeně vytvářelo ne příliš atraktivní atmosféru pro výskyt jakýchkoliv ptáků.
Páru blíže neurčeným sýkorkám nad hranicí lesa jsme sotva věnovaly pozornost. Především jsme byly zabrané do přesného plánování našeho rodinného harmonogramu. Jakoby se snad dalo něco naplánovat. Jako bych teď snad brázdila vlny oceánu.
Ještě cestou lesem jsme s podivem potkaly páreček snowboarďáků mířícího ke sjezdovce. Ve štědré sněhové pokrývce o 0,3 milimetrech nemohla jejich prkna nehrát jinou roli, než roli břemene, podobně jako naše dalekohledy. Záhy jsem ocenila naše skladné vybavení. Celodenní výšlap s prknem pod paží se pro dnešní den přece jen jevil jako ještě debilnější nápad.
Abych to zkrátila, mlhou jsme putovaly celých 15 kilometrů. Cestou jsme potkaly pár turistů, jedly tousty nebo popíjely čaj z termosky shlížejíc na Pančavský vodopád padající do mlžného oparu pod námi. Snažila jsem se Alči alespoň popsat, jaké výhledy by se nám naskytly nebýt toho nečasu. Nakonec jsem to vzdala:
​
„To bys prostě musela vidět, no.“
„Hmmm, super.“

Někdy v poledne jsme postávaly přímo před Labskou boudou utopenou v mlze. Bylo těžké Alču přesvědčit, že před námi stojí jedna z nejikoničtějších Krkonošských staveb. Hned po poctivě vydřeném „Jóóó, už to trochu vidím!“ jsme z kleče obklopující stezku zaslechly (cituji ptačí atlas): hlasité kovově znějící dost vysoké v řádách opakované glipp-glipp-glipp. Nebo to byl spíš tvrdší zvuk „kipp“? Popis hlasových projevů pro mě zůstává stejnou hádankou jako pro Alču popis tvaru Labské boudy.
Za chvíli přes cestu přeletělo hejno ptáků ucházející velikosti a usadilo se na větvích kleče na druhé straně. Po komplikovanějším identifikačním procesu se Labským údolím rozlehl Alčin šťastný výkřik: „Jé, Miro, to jsou křivky!“
Ignorujme, že chudák Alča už ani neví, jak se jmenuju. Jsou totiž důležitější věci, které jí stáří ještě NEVZALO (a nejspíš ani nikdy nevezme). Možná se blížíme do třetiny života (za předpokladu….,však víte), ale to nadšení z ptačích objevů se za dobu co ji sleduju při podobných příležitostech, nezměnilo ani o píď. Je to projev ryzího štěstí za doprovodu bezprostředních pokřiků a špatných oslovení. Je úplně jedno, jestli jste její přítel nebo kamarádka. Teď existuje jen pták a zaslouží si velké haló. Třeba dva roky zpátky se před našimi zraky jistý orlovec říční střemhlav vrhl pro kořist pod vodní hladinu jednoho z Mikulovských rybníků. Alčina euforie nás ochromila natolik, že jsme si málem nevšimli Froda bojujícího mezitím o život na špatně přístupném břehu jedné z nedalekých tůněk.
Krkonošské křivky se nám chvíli vystavovaly na jehličnatých vrcholcích a my se kochaly dnešním ornitologickým úlovkem. Tak tedy na samém hřebeni nás potkal i samotný vrchol naší dnešní ornitologické výpravy. Teď už nezbývalo, než klesat údolím pomalu k domovu. Po zbytek túry už jsme hlavně koukaly pod nohy, abychom sestup do Špindlu zvládly bez úrazu. Alčina radost z křivek neutuchala, občas ji však narušovaly nadávky na věčně kluzký povrch. Jako hostitelka jsem tedy byla tu a tam spokojená nebo znepokojená.

Tak sedíme ve WiFi baru u nádraží ve Špindlu, ládujeme pizzu a čekáme na autobus do Vrchlabí. Vůbec nevadilo, že jsme neviděly místní ptačí smetánku, za kterou sem v sezóně jezdí milovníci ptactva. Jak bychom je taky vidět mohly, když většina z nich už se dávno opaluje na svých zimovištích. Čert vem lindušky horské, konipasy citronové, pěvušky podhorní, slavíky modráčky tundrové, kosy horské nebo i ohroženého tetřívka, kterého jsme pochopitelně zahlédli jen na zamrzlé ceduli. Co by to bylo za úspěch, kdyby nám za perfektního letního dne a ideálních podmínek většina ptáků spadla jen tak rovnou do klína?
Mnohem smysluplnější je vyrazit bez jakéhokoliv očekávání do neprostupné husté mlhy a pak být mile překvapen. Tak nějak se pokusím vykročit i do nového roku.

P.S. Vážně, co tam dělali ti dva snowboarďáci?