Zápisky z Maroka - III. část

I když jsme byli bez auta, zvládali jsme každý den prozkoumat trochu okolí a různé pláže. Imsoaune ale byla výzva a zase jsme asi trochu prohloupili, když jsme po dlouhém zvažování přece jenom v Aouriru nasedli do sdíleného taxíku a nechali se "okrást" o 200 dirhamů. 
Pro příště aspoň víme, že se vyplatí jet linkáčem do Tamri a až z tama taxíkem nebo nějakým náhodným autobusem na rozcestí. Aspoň cestou zpátky se nám to tak podařilo a vyšlo nás to na polovinu. Za to úsilí i začátečnické chyby to ale stálo. Pláž v Imsoaune se táhne mezi kouzelným rybářským molem a vysokými kopci. Do vody se vstupuje přímo z mola nebo se to taky dá sklouznout rovnou po zadku, že, Tome :-)

Den v Imouaune jsme zahájili v kavárně u mola a sledovali, jak to probíhá ve vlnách před námi. Brzy malé vlny zlákaly i nás. Konečně jsem si půjčila longboard a těšila se na nové zážitky. Docela jsme se nadřeli, protože proud nás pořád unášel od mola podél pláže skoro až k jejímu druhému konci. Po pár parádních vlnách jsme na tom konci taky vylezli a po vzoru ostatních jsme se pěšky vydali zpátky k molu. Ve vodě byla super atmosféra. Na dlouhé pláži se vlny rozprostřely tak, že bylo dost místa a šancí pro všechny. Poprvé jsem se odvážila zkusit dát za jízdy zadní nohu před přední a hned se rozplácla jak dlouhá tak široká do vody. ​Občas rybáři přijíždějící k molu v modrých dřevěných loďkách přihrnuli nějakou tu vlnu a projeli kolem jen kousek od nás. Jako každý den byla jasná obloha, sluníčko svítilo a okolní příroda brala dech. Je to určitě jedna z nejkrásnějších pláží, co jsem zatím navštívila. 

Hlad nás po nějaké době vyhnal z vody, vrátili jsme prkna a naobědvali jsme se na maličkém náměstí s výhledem na další pláž. Maličké náměstí...ani to to není. Spíš jen takový plácek s pár restauracema a venkovním posezením. Pozorovali jsme během naší siesty parádního longborďáka s klouboukem tančícího na vlnách. Nejspíš si dal svoji každodenní dvacetiminutovku, protože za chvíli zase pelášil z vody ven. My jsme tu bohužel nebyli doma, a to ani na den. Po chvilce zvažování, jestli ještě běžet zpátky pro prkna a rychle vběhnout na hodinu do vln nebo se už radši pomalu vracet zpátky do Aouriru, jsme se rozhodli pro tu druhou variantu.
​A udělali jsme dobře. Taxikář, kterého jsme po nějaké době usmlouvali na přijatelnou cenu s námi pak ještě dvacet minut objížděl všechny ulice a zkoušel auto do poslední škvírky v kufru nacpat pasažéry. Když se mu to podařilo, odvezl nás na rozcestí k hlavní cestě uprostřed ničeho. Tam nám nečekaně zastavil dálkový autobus. Vmáčkli jsme se na poslední dvě volná místa. Cestou jsem dělala ksichtíky na děcko, co měla paní vedle mě na klíně. To ho rozveselilo a matinka mu dala takový výprask, jaký jsem snad nikdy neviděla. I v dalším autobuse, kterým jsme pokračovali z Tamri, jsme mohli zakusit trochu toho marockého temperamentu. Puberťáci naskládaní jeden na druhém na zadních sedadlech řvali a zpívali na celý autobus a do rytmu mlátili vší silou do stropu a stěn autobusu. Ten se celý otřásal a divím, se že okna, za kterými hrála zase ta krásná oranžová obloha se zapadajícím sluncem nad oceánem, nevypadla z rámu. Stařík vedle mě si s nešťastným výrazem zacpával uši, zatímco já jsem si ten rámus nahrávala na mobil. 
Tak končil den plný silných zážitků s místními - počínaje ranní cestou místním rozvozem, kde jsme se mačkali jeden na druhého a koncertem v autobuse konče. I když mi večer třeštila hlava pěkných pár hodin po tom, musím říct, že jezdit v pronajatém autě, přišli bychom o velký kus Maroka.